Úvaha: Proč nepsat hardcore články o hardware
Seznam kapitol
Pár postřehů a domněnek o tom, jaká úskalí a rizika nese občas novinařina zaměřená na počítačový hardware. Možná se budete divit, ale ono to vážně není procházka růžovým sadem na které vám do klína padají samply testovaných produktů. Dokonce ani PR manažeři si vás nehýčkají v luxusních restauracích nebo na záoceánských cestách tak často, jak se asi běžnému čtenáři může zdát...
Další v řadě úvah (ano, úvah, nikoliv tedy testů nebo recenzí) se bude týkat poměrně ožehavého tématu – totiž proč je riskantní psát hardcore recenze, které popisují všelijaké modifikace a manipulace s hardware. Ano, jde o zajímavé testy, které v jistém slova smyslu mohou ovlivnit i třeba celý trh s hardware. Bohužel jsou také, abych tak řekl, poněkud o hubu, protože mohou poškodit jak výrobce, tak prodejce a koneckonců i uživatele samotné. Není to totiž tak jednoduché, jak by se mohlo zdát...
Výkon, výkon a hlavně výkon
Nejmladší generace, která si konečně vydupala vyšší kapesné a nebo samostatný příjem, má nezřídka dojem, že by za své peníze měla dostat co nejvíce výkonu a to za jakoukoliv cenu. Já měl v mladším věku tento dojem také. Proč by měl být výkonný hardware dostupný jen zazobaným páprdům? Proto jsem byl velmi nakloněn experimentům s laděním hardware, všelijakým boostováním a zmnožováním kapacity. Je mimořádně zajímavé, že zatímco právě mladší generace je přesvědčena o tom, že zásadní je poměr výkon / cena a nebo vlastnosti / cena (ve smyslu kvantitativních vlastností, například kapacita disku), starší generace si to často nemyslí. Tam se setkáte s názory typu "ať to funguje a nemusím nic instalovat", "hlavně ať je to spolehlivé" a nebo "ať s tím při administraci nemám žádnou práci". Cena u starší generace rozhoduje jenom tehdy, když počítače používají jen zcela okrajově (např. na psaní a internet), pokud používají stroj často, neváhají za něj zaplatit více. Odrostlejší a profesionálové často odmítnou Open Source ve prospěch placeného řešení, levnou značku ve prospěch drahé, flexibilní a konfigurovatelný systém ve prospěch uzavřeného (ano, myslím třeba Apple). Místo toho, aby admin v každém okamžiku nakoupil buď přesně ten nejvýhodnější počítač a nebo sestavoval každému úředníkovi mašinu podle jeho potřeb a pocitů (myš pro levoruké a case v barvě lila, prosím!), zaplní si sklad unifikovanými pikslami, na které pouze nahrávají diskové images a všechna data se snaží koncentrovat na server. Nějaké extrémní pokusy s laděním a přetaktováním zde nenaleznete.
Za změnou tohoto postoje není příchod senility a lenost, měnící se pozvolna v totální zaprděnost. Jsou to spíše zkušenosti, občas tažené pocitem, který bych neváhal popsat jako "strach". Bavil jsem se s několika lidmi o RAID řešeních a z debaty vyplynulo, že jakkoliv populární může být RAID 0 na webech, v praxi se do toho smrtelníkům moc nechce. Dokud využíváte RAID 0 pole jenom pro operační systém, úložiště pro hry a prostor pro dočasné odkládání souborů - prosím, s tím není problém. Ale ukládat na to nějaká data? Nikdy! Proč? Drobná úloha z pravděpodobnosti, přátelé: Pokud je pravděpodobnost selhání jednoho disku 0,05 ročně (neboli 5%, jak se častěji udává), jaká je šance, že přijdete během jednoho roku o data z RAID 0 pole o dvou, třech, čtyřech discích? A pozor, až spatříte výsledek, uvědomte si, že danou pravděpodobnost ještě zvyšuje to, že se něco může pomotat v hlavě řadiči, o zábavu se postará už i hloupý kabel, který vypadl z jednoho z disků a disky bývají navíc obvykle uloženy vedle sebe a tak trochu se navzájem zahřívají, což dané číslo činí ještě o něco horším.
Data mizí v křemíkovém nebi
Jedna věc je ovšem povídat si o pravděpodobnosti a věc zhola jiná zažít situaci, kdy se vám pole rozpadne a najednou vám začne kroužit v hlavě divoká myšlenka o tom, co tam asi vlastně bylo - a pokoušíte se ho dát znovu dohromady. O tom, že každý zálohuje svoje data, nemám žádné iluze - většinou s tím lidi začínají až poté, co o data přijdou a teprve potom si uvědomí, o co to vlastně přišli. Viděl jsem to mockrát. Opakovaně jsem viděl lidi, kteří přešli od postoje "zálohování je strašně drahé" do postoje "dám království a půl dcery tomu, kdo spasí z disku mé projektové dokumenty a daňové podklady". Do té doby je všechno v cajku, někteří zvlášť povedení jedinci vám i po havárii nabízí, že vám zaplatí večeři, když jim data ze systému vytaháte v domnění, že to noc není. Úsměv na tváři jim obvykle ztuhne až ve chvíli, když jim řeknete, že bude potřeba profesionální data recovery a oni zjistí, kolik je ta legrace bude stát. Někteří z těchto nešťastníků propadají až záchvatu zuřivosti a domáhají se, abyste jim to VY vyjednali zdarma, protože ONI počítačům nerozumí a je VAŠE chyba, že jste to VY nechali dojít tak daleko. Na poznámku, že jste je na rizika upozornili a je zcela jejich věc, protože vaše rady dobrovolně ignorovali, pak reagují ještě větší agresí. VY za to můžete a ještě je tu zesměšňujete!
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
