Úvaha: Proč nepsat hardcore články o hardware | Kapitola 2
Seznam kapitol
Pár postřehů a domněnek o tom, jaká úskalí a rizika nese občas novinařina zaměřená na počítačový hardware. Možná se budete divit, ale ono to vážně není procházka růžovým sadem na které vám do klína padají samply testovaných produktů. Dokonce ani PR manažeři si vás nehýčkají v luxusních restauracích nebo na záoceánských cestách tak často, jak se asi běžnému čtenáři může zdát...
Psaní o hardcore hardware je něco podobného, pouze v mnohem větším měřítku a s mnohem horšími potenciálními důsledky. Ten, kdo si nikdy nevyzkoušel něco veřejně napsat a jít, tak řečeno, s kůží na trh, si často ani nedovede představit rizika, která mu hrozí. Pravda, psaní o hardware není totéž, jako psát o islamistech v Evropě a nebo o politice v Rusku - když pochválíte procesory Intel, patrně vás na ulici nezastřelí fanoušek AMD. V naší zemi se na webu nosí převážně jenom inzultace v diskusích, což je zcela snesitelné. V čím významnějším médiu píšete a čím závažnější věc tam napíšete, tím divočejší reakce se můžete dočkat. Už jen pouhá recenze, kde objektivně popíšete vlastnosti výrobku, může vést k problémům. Řada dovozců má dojem, že jediné, co se smí o jejich výrobcích psát, je samá chvála. Pokud jejich produkt nechválíte, budou problémy. To nejmenší, co se vám přihodí, je snůška srdceryvně vyčítavých emailů, co pro vás udělali, abyste výrobek dostali zapůjčen - a vy takhle! O něco horší je pak to, že se, tak řečeno, dostanete na blacklist a jakékoliv žádosti o zápůjčky dalšího hardwaru se setkají s ostentativním mlčením, obstarej si sám kde chceš, škrábaku nehodný. Setkal jsem se s případem, že mi byla nabídnuta exkluzivní zápůjčka s tím, že dostanu "školení" o tom, jak mám věc recenzovat. Další výrobce mi zase sdělil, že chce mít jasnou kontrolu nad tím, jak budeme jeho výrobek recenzovat a že ho nesmíme srovnávat s konkurencí. Jiný dovozce mi bez obalu řekl, že naše médium nepsalo o jejich výrobcích "pěkně" a "proto nám už nikdy nic nepůjčí". Asi nejlepší pak byl jeden výjimečně vypečený dovozce, který mě napadl s tím, jak si můžu dovolit o nich psát taková svinstva, že on nikdy novináře neovlivňoval, ale můj článek byl přílišnou, neprofesionální urážkou. Nezbylo mi, než mi připomenout, že pouze před dvěma lety, když vláčel z redakce bednu svých produktů, řval na celou budovu, že když takhle píšeme o jejich super produktech, tak nás zažaluje a bude chtít omluvu a už s námi nikdy, nikdy spolupracovat nemíní. Zjevně toto "neovlivňování" vytěsnil ze své mysli.
Jak být nezávislý
Na přístup tohoto typu obvykle reaguji slušnější verzí "KMA" (Kiss My Ass), nemusíme psát o všem a ostatně existuje celá řada způsobů, jak se k dané věci dostat, pokud chcete. Pokud byste chtěli být zlí, můžete si tu věc jít koupit a pak ji můžete zdrbat jak chcete - jenom nesmíte lhát. Situace totiž může akcelerovat o krok dále - na výhrůžku žalobou a následně žalobu. Považuji za extrémně zajímavé, že větší tendenci ovlivňovat a vyhrožovat mají spíše malé firmy - velké vás pouze tak nějak přehlíží, možná proto, že ví, že jednou přijde špatný výrobek a podruhé dobrý, takže holt nyní musí skousnout horší recenzi, ale příště to zase bude dobré. A nebo je to tím, že jejich tržby vaše názory prakticky neovlivňují, zatímco menší dovozce je na své "ošatce trusu" naprosto závislý a proto potřebuje dobré PR, i kdyby vás měl odvléct do sklepa a ohrožovat letlampou. Někdy vyvoláte nevoli i způsobem, který naprosto neočekáváte - jednou jsem srovnával dva výrobky různých značek (ovšem dovážených stejným výrobcem), jeden pohaněl a druhý pochválil. Dostal jsem dopis od právníka dovozce, že zvažují žalobu pro nekalou konkurenci. Nezbylo mi než vydechnout, nadechnou a napsat jim zdvořilou žádost o to, aby mi vysvětlili, v čem vidí mou nekalou konkurenci, když dováží OBA výrobky, zatímco já nedovážím a ani neprodávám ani jeden z nich. Dějí se divné věci! Podobné žertíky vás potkají už v případě, že děláte klasickou recenzi - tedy popisujete vlastnosti výrobku, svoje subjektivní dojmy z používání a výsledky nějakých opakovatelných testů. A nyní si představte, že se pustíte do hardcore psaní, které zahrnuje soudy na základě předprodukčních vzorků, popisujete metody zvyšující výkonnost komponent, které jsou na hranici a nebo za hranicí záručních podmínek a podobně. Tady se, volně řečeno, pouštíte na dost tenký led - a led je to tím tenčí, čím je vaše médium významnější. Partyzánským undergroundovým webům projde prakticky vše, ale čím více jste vidět, tím větší máte na krku potenciální problém.
Poraď a jsi bez práce
Ilustrujeme si to na dnes už téměř oficiálně respektovaném fenoménu - přetaktování CPU. Je myslím zcela jasné, že výrobci procesorů zrovna nezáří nadšením nad tím, jak jim likvidujete svým článkem pricing, když popisujete metody, jak získat zdarma výkon desetkrát dražšího procesoru. Výrobci ale overclocking tolerují proto, že si povšimli, že se segmentu, kupujícího výkonné komponenty až tak nedotkne (žádný zodpovědný IT pracovník z velké firmy si netroufne masově přektovávat počítače) a je zde zajímavý jev, který vytěsňuje konkurenci: Pokud váš procesor stojí stejně jako konkurenční, ale jde lépe přetaktovat, je dobré o tom mluvit, protože si tím kupující získáte na svoji stranu. Serverové procesory nikdo nepřetaktovává a u těch levných je to jedno, protože si chudší kupující stejně koupí jenom levný procesor - tak proč mu nenabídnout ten relativně lepší?
Dnes, kdy je přetaktování otázkou navolení pár položek v BIOSu, to vypadá velmi jednoduše. Dříve to bylo o poznání komplikovanější. Běžně se stávalo, že tentýž model procesoru z jednoho fabu přetaktovat šel a z jiného nešel. Pokud byste měli psát o podobných věcech zodpovědně, v podstatě se ocitáte v kůži výzkumníka, který by si měl obstarat celou populaci procesorů a experimentálními, téměř vědeckými metodami zjišťovat, jak na tom jsou. Na to ovšem potřebujete de fakto neomezený přístup do nějakého skladu, kde můžete testovat jeden procesor po druhém, abyste získali skutečnou představu o přetaktovatelnosti toho či onoho vrhu procesorů. Výrobce - i kdyby nakrásně nebránil přetaktování, což už tu také už bylo - vám rozhodně nezjednoduší práci tím, že na krabici natiskne "Procesor 2,66 GHz, přetaktovatelný až na 3,6 GHz". To ani omylem. Správné přektaktování vyžaduje vhodnou kombinaci komponent - a pokud napíšete jednoduchý text typu "ten a ten procesor je super, protože se dá skvěle přetaktovat", zavaříte na problémy čtenářům a následně i sobě. Čtenář, namlsaný tím, že dané CPU je dobré, si koupí nějaký kus, který - bůh ví proč - nejde třeba přetaktovat vůbec. Jeden z mých kolegů kdysi básnil nad tím, jak fantasticky jde přetaktovat daný typ procesoru a tvářil se tak suverénně, že jsem přesvědčil svého bývalého zaměstnavatele, ať nakoupíme tyto procesory, že jim je odborně přetaktuji. Bohužel jsem si neuvědomil, že ať se onen kolega tváří jakkoliv suverénně, jde o absolventa pouze střední školy, kterému neříká nic ani statistika, ani prosté ověřování faktů z více zdrojů. Poté, co byly komponenty nakoupeny, jsem s úžasem zjistil, že naše procesory nejdou přetaktovat o slibovaných 50%, ony nešly přetaktovat vůbec. Prostým dohledáním na internetu jsem pak zjistil, že výborná přetaktovatelnost je rysem CPU z jednoho fabu, zatímco CPU z jiných fabů šly přetaktovat jenom málo, pokud vůbec. On ve svém článku ovšem takovou možnost ani nenaznačil, protože ho to vůbec nenapadlo - měl "ten správný vzorek", který se, mimochodem, docela špatně sháněl. Tak - a vysvětlování vedení, proč jsme nakoupili v podstatě nevyhovující komponenty, bylo opravdu nepříjemné. Proto jednoznačně chápu, proč IT odborníci podobné články jednoduše ignorují. Přehnanou generalizací a neopatrností při testech můžete svést do omylu řadu čtenářů - a ti, poté co si trochu "zafrajeří" a zahrají na experty na základě vašich informací, pak mohou být před svými kolegy či rodinou za velké osly.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
