Úvaha: Trable s modularitou na jedno použití | Kapitola 4
Seznam kapitol
Zdá se to tak jasné a jednoduché: Modulární počítač, třeba jako konvertibilní stroj, který se změní na tablet anebo notebook podle toho, jak se vám to hodí. To je přece lákavé, ne? Ale nebylo tu už někdy podobné snahy? Jaká úskalí má modulární řešení a komu to nakonec prospěje nejvíc?
Nejsložitější formou je velký dok. Velký dok není koncipován jako přenosný, je to skutečná základna, která mění váš laptop v desktop. Jen považte: Má to zabudovaný zdroj, místo jednoho výstupu na monitor máte dva, máte navíc 4 porty USB, navíc porty 2 PCMCIA, konektor pro floppy mechaniku, sériový port, slot pro optickou mechaniku / harddisk a dokonce i konektor PCI pro karty! Pokud se vám do toho vešla karta, mohli jste použít druhou grafiku, další kartu s porty, pořádnou zvukovku – jak je libo. Nevýhodou přítomnosti PCI karty ale bylo to, že tento typ docku nedovoloval hot unplug: Po zasunutí a zapnutí stroje se mechanicky zamklo propojení, takže nebylo možné notebook oddělit. Museli jste počítač vypnout, aby se zase odemkl.
Velké doky minulosti (90. léta) byly často ještě luxusnější, v podstatě šlo o regulérní PC skříň, která nabízela celou baterii ISA či PCI slotů a dovolovala osazení dvěma harddisky nebo optickými mechanikami na obvykle nevyužitý sekundární IDE řadič. Takové skříně bývaly rozměrné, často čtyřikrát až desetkrát větší, než samotný laptop a dokonce byly navržené tak, že dokázaly na sobě unést celý CRT monitor. Velké reproduktory, maximální rozšiřitelnost – opravdový luxus. Kdysi je nabízelo HP, Compaq, řekl bych, že jsem viděl i Fujitsu, dnes jsou ale tyto typy doků velmi vzácné a i sběratelé je shání těžko. Věc se má totiž tak, že tato zařízení jsou bez příslušného notebooku, který se do nich parkuje, totálně k ničemu. Často přestávají být k něčemu už ve chvíli, kdy končí jejich primární nasazení v podniku (civilisti si takové doky nekupují), takže když někdo ukradne / ztratí / rozbije příslušný notebook, jde dok do šrotu jako první.
Velké dokovací stanice, přestože byly rozměrné, měly svoje pozitiva. Jsou praktické, mohli jste s nimi například zastarávající systém změnit v docela slušný fileserver, včetně výhod, které notebookové řešení přináší, jako je celkem rozumná spotřeba. Jenomže byly zcela striktně navázané na konkrétní notebook… asi jako bude Tango PC svázané se svými doky. Důvod? Výrobci si, jako vždy, nechali za tento luxus řádně zaplatit. Čím více odlišných zařízení, tím můžete dosáhnout na vyšší marže.
Nikdo se snad nediví, že před příchodem SODIMMů byla rozšíření pamětí velmi drahá. I takové adaptéry na harddisky místo optických mechanik byly před příchodem standardního MediaBay pěkně mastné: Notebookové harddisky byly vždy standardně vybavené zcela normálními konektory IDE či SATA, ale šuplíky, do kterých jste je museli zamontovat, standardní rozhodně nebyly. Jen u notebooků IBM z přelomu tisíciletí jsem zaregistroval minimálně tři prakticky stejně velké, ale navzájem nezaměnitelné šuplíky. Výhody jsou jasné: Generické šuplíky stojí asi 300 Kč, značkový custom made speciální šuplík přišel ale klidně na desetinásobek. Když už nenalepíte mastnou marži na standardní disk, tak alespoň na tom kusu plastového šuplíku!
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
