Už jste si dnes postavili své Atari? LEGO Atari VCS k 50. výročí založení firmy! | Kapitola 2
Seznam kapitol
Stavebnice Atari VCS je úchvatná a zároveň extrémní. Je to brilantní replika ve velikosti 1:1, o níž nepochybuji, že vyvolá bouři komentářů od „je v tom víc plastu než v originálu“, „je to dražší než originál“ a „k čemu to vlastně je?“ Je to parádní artefakt pro lidi, kteří milují Atari, k tomu to je!
Pro většinu lidí je ale Atari synonymem domácí zábavy. V mysteriózním hororu Smrt přichází v bílém (Dead End, 2003) rekapituluje otec rodiny to, co v životě neudělal a udělat chtěl – a zapisuje si „Koupit si Atari“, protože právě hraní na Atari je pro něj symbolem kvalitní herní zábavy.
Nutno podotknout, že Atari VCS (Video Computer System) není ani první domácí konzole, tou byla Magnavox Odyssey (1972), dokonce ani není ani první konzole s výměnnými programy v ROM – to byl Fairchild Channel F (1976). Byla ale nejúspěšnější a nejprodávanější, prodávala se mezi lety 1977 až do roku 1992 a prodala 30 milionů kusů.
Hardwarový design konzole byl... poněkud šílený. Základem byl procesor MOS Technology 6507 na 1,19 MHz, přičemž konzole měla 128 bytů RAM. Ne „kilobytů“ ale opravdu „bytů“! Do tak miniaturní paměti se nevejde prakticky nic, rozhodně ne framebuffer pro vykreslování na obrazovce, takže programátoři museli používat techniku „racing the beam“, kdy v podstatě generovali obraz na obrazovce v reálném čase. Paměť ROM v cartridgích byla také značně limitována – na 4 KB ROM s tím, že mnoho her používalo jenom 2 KB ROM: Paměť v té době byla velmi drahá. Adresová sběrnice 6507 byla přitom limitována na 13 bitů, tedy maximálně 8 KB.
Programování konzole je docela šílené, ale umožňuje používání spritů a řady triků, což dovolilo konzoli přežívat až do 90. let a pak ještě zažít dlouhý posmrtný život u levných klonů, které se prodávaly na tržištích v podobě „televizních multiher“.
Konzole dala vzniknout řadě nezávislých tvůrců, kteří se podíleli na videoherním krachu v roce 1983. Největší podíl na něm ale měl optimismus manažerů Atari, kteří navyráběli předem velké množství catridgí Pac Man a ET, přičemž kontraktorům dali šibeniční termíny na vývoj a dodání hry. Jakkoliv byl výsledný kód malý, jeho vývoj snadný rozhodně není, takže se nemůžeme divit, že uspěchaná produkce a nedostatek času na vyladění her (šlo o necelé dva měsíce na celý titul!) vedl k relativním neúspěchům a velkým ztrátám. Ať už byla hra dobrá, anebo špatná, catridge se musely vyrobit a v případě ET byla odměna pro tvůrce odvozena od počtu vyrobených, nikoliv prodaných catridgí, což byl základ průšvihu pro Atari.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
