2023: Rok, kdy prý přestane krize komponent | Kapitola 4

Samozřejmě: Kdyby skutečně došlo k vojenskému konfliktu, tak můžeme pro potřeby Evropy odepsat i americké faby, které by se snažily primárně saturovat americké požadavky. Celý momentální světořád stojí na předpokladu, že k něčemu takovému prostě nedojde – ale víte co? To si ekonomové mysleli o provázanosti evropských ekonomik před První světovou taky.

Dobře. Nebudu malovat čínskou výsadkovou flotilu na zeď – a budu předpokládat, že se dvěma jaderným velmocem nebude doopravdy chtít do vzájemného konfliktu a Čína se dále zaměří jen na to, co dělali pořád, totiž na posilování svých pozic. Řekněme, že si výkon starého Bidena nevyloží jako celkovou americkou neschopnost a stále budou vnímat americkou přítomnost jako dostatečně odstrašující, než aby dokončili sjednocení, které ale dokončit fakt chtějí. Zatím se předpokládá, že tak zvaný „křemíkový štít“ odstrašuje dostatečně i Čínu.

Budou dělat to, co dělali vždy: Stavět logistickou strukturu a navazovat na sebe země v okolí. (Čína logistiku zná a ví, že základem úspěšného navázání Afghánistánu je vznik logistického koridoru. Povedou ho Wakhanským koridorem, kterým už v minulosti vedla obchodní stezka. Ze strany Tibetu to propojí snadno, naši pokrokáři a lidskoprávci jim k tomu budování můžou vesele mávat tibetskými vlajkami, což je vše, co asi tak zvládnou.)

V tom případě by se situace mohla relativně rychle napravit, protože výrobci investují do rozšíření výrobních kapacit, dokonce mimo region jihovýchodní Asie. Relativně: Problém je v tom, že výrobní kapacity rostou typicky o méně než deset procent ročně, stavba fabů trvá dva až tři roky a patrně při jejich náběhu budou problémy. Kapitálově to je extrémně náročné, fab vyjde až na 20 miliard dolarů a když vezmeme, jak složité jsou v Evropě schvalovací procesy, tak mi nepřijde, že bychom se v dohledné době učinili alespoň o něco méně závislými.