Blackout steamu, mizejízí gamesy: Retro hry se řítí do digitální temnoty | Kapitola 2

Sekundární trh s hrami existuje, ale ve srovnání s tím primárním je velmi malý. Kompletnost se udržuje prakticky pouze v kolekcích, které se těžko budují a jsou velmi nákladné jako akviziční celek. V Americe je velký sekundární trh, u nás existuje hlavně v rámci klubů a aukčních serverů, stále ale existují i velké evropské sbírky, které se ale prodávají za velké peníze. 

Tyto sbírky jsou cenné a představují nezřídka zajímavou investici, ale obavy, vyslovené VGHF, se týkají jiného problému – a to dostupnosti starých herních titulů pro veřejnost. Podobně jako knihy, filmy anebo hudba patří i hry mezi umělecká díla, která představují součást našeho kulturního dědictví – a mely by tedy být stejně tak shromažďovány, archivovány a zachovány pro další generace.

A zde přichází řada problémů, které jmenuje studie. Jde, za prvé, o problémy technického charakteru, tedy dostupnost hardware anebo emulace pro běh starších titulů. To lze podle představ VGHF zajistit nejlépe portováním na nový hardware, ale cena za port velkého titulu je od 350 000 dolarů, pokud nebude zahrnovat vylepšování grafiky a podobně.

Další problém se týká licencí, které jsou zvláště u velkých herních titulů často velice komplikované a založené na provázaných dohodách. Licencí je řada typů, například licence k použití herního brandu a chráněných názvů, jakou jsou jména komiksových postav. U podobných brandů je běžné, že jde o časově omezená užití, která by při portovacích pracích měla být znovu vyjednána. V mnoha případech výrobce hry už po určité době právo na použití brandu nemá, a tedy může být souzen za znovuvydání anebo nový port hry, který technicky vzato porušuje licenční podmínky.

Dalším separátním problémem jsou věci jako licence k technologiím, které mohou zaniknout například akvizicí výrobce technologií jinou firmou, která už je jiným subjektem a například nemá zájem dále licencovat technologie, které si nakoupili. Tím může dojít k tomu, že výrobce hry drží práva na samotnou funkcionalitu hry, ale ne na technologii, na které to funguje – a to vysvětluje, proč se tolik vývojářů drží buď svých vlastních technologií, anebo používá technologie open source, u kterých podobná rizika nehrozí.

Jiným typem rizik jsou odměny za práci vývojářů, které bývají rovněž komplikované. Typický zaměstnanec nic neřeší, jeho práce je prostě majetkem firmy, pro kterou pracuje – ale může mít doložku o odměnách za extra prodané kusy, která může fakticky zahrnovat i porty. Další kategorií jsou externisté, kteří mohou namítat, že se jejich dílo používá mimo rozsah daný původní smlouvou a žádat extra odměny. Tohle jsou věci, které se vážně dějí – a i velkým hrám vyexpirovaly licence k původním soundrackům a u znovuvydané verze je už nemohou používat. A nejen to – může dokonce dojít k situaci, kdy se zjistí, že původně udělené licence nezahrnují vůbec digitální distribuci, protože se na ni při sepisování původních smluv vůbec nemyslelo!