Jak se nestát kyborgy a vstoupit do středověku 2.0 | Kapitola 4
Seznam kapitol
V devadesátých letech jsem se snažil odborné veřejnosti vysvětlit, že počítačové hry z mládeže neudělají psychopaty. To se moc nepovedlo, ale nevadí, dnes už jejich názor málokoho zajímá. Se vzestupem AI ale přišli další moudří starci vyslovující floskuli „o tempora, o mores“ – a jako stovky generací jiných moudrých starců před nimi nás varují před zkázou, do které nás uvrhne pokrok.
Mimochodem, Hitlerova filozofie představuje ohromující směsku modernity a konzervativismu, v podstatě by se dalo říct, že to byl divně romantický ezo člověk věřící na čistotu krve a na spalovací motor. Jemu se dařilo zastávat obě strany ideového konfliktu najednou, ale myšlenkově byl spíš na konzervativní ezo straně, byl fascinovaný mýty (anebo spíš romantickými konstrukty mýtů o mýtech) a snil o kontaktu s hlínou a árijskou mystikou coby zdrojem duchovní síly národa.
Naopak se ostře vymezil proti modernitě, do které patřila i matematika a jaderná fyzika: Jeho vize sahaly k mechanizaci, ale už ne dál – a absence vizionářství nacisty odřízla od schopnosti vyvinout a nasadit počítače a jaderné zbraně, i když měli velmi dobrý náběh k oběma technologiím. Dokonce bych řekl, že přirozená nedůvěra nacistů k opravdu chytrým a vzdělaným lidem způsobila jejich pád. Pokud znáte historii Projektu Manhattan, tak víte, že i američtí generálové byli vůči vědcům podezřívaví, ale američtí politici jim dali šanci – a proto to dopadlo tak, jak to dopadlo.
Začátek Studené války a příběh Roberta Oppenheimera je naopak varovným vyprávěním o technologické naivitě a přehnaném optimismu: Oppenheimer předpokládal, že existence jaderných zbraní povede k tomu, že vědci dostanou podstatně větší slovo ve strategickém rozhodování. Jenže to, že dostali volnou ruku k výrobě zbraní, rozhodně neznamenalo, že by se politici chtěli vzdát své moci a vojáci možnosti nové technologie použít. To nám přináší nebezpečnou filozofii „weaponizace všeho, co se dá“ a určité posedlosti hi-tech zbraněmi, kterou si s sebou stále neseme a která nám v současné době hrozí příchodem zcela autonomních zbraní.
Ne, nemůžeme simplifikovat technologické dilema – to je podstatně složitější než prostý generační problém, kde se staří staví proti nastupujícím hrůzám budoucnosti a touží po návratu do starých a zdánlivě lepších časů. Minulost nebyla ani náhodou tak krásná, jak si ji malují: Technologie nám dovolila prakticky eliminovat novorozeneckou úmrtnost, dala nám dostatek levných potravin a zjednodušila jejich výrobu, takže se můžeme věnovat jiným věcem. Podařilo se nám vyhladit pravé neštovice, prodloužit život a významně snížit riziko jiných chorob.
Zároveň si ale každá generace vyrábí nějakou past sama na sebe. V případě digitálních technologií je to „connected lonelines“, kdy nás sociální sítě nespojují, ale rozdělují a budují falešné světy založené na klamu a šálení. Příchod parasociálních vztahů boří autentické sociální vazby a influenceři šíří naprosto vyšinuté hodnoty mezi své nadšené publikum, které je mylně považuje za své přátele a za rebely.
Článek nevyjadřuje názor provozovatele a provozovatel není jeho autorem a ani zadavatelem. Článek vyjadřuje subjektivní názor jeho autora.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
