Jak si máme vybrat počítač, který musí stačit i za pět let? | Kapitola 4
Seznam kapitol
Jedním z problémů, který mě v IT tíží, je absolutní nemodularita a uzavřenost zařízení, již reprezentuje hlavně Apple se svým lepidlovým přístupem. Překvapil mě i zcela opačný paradox – že se pod stejným názvem prodávají diametrálně odlišná zařízení. A ne, nemyslím tím, že stejně označený stroj má jen procesory z různých továren.
U Applu celkem věřím tomu, že si budou vybírat kvalitní komponenty, i když katastrofy s předčasně upečenými stroji se nevyhýbaly ani jim. Je ale reálné, že jimi vybrané baterie přežijí pět let, o čemž u levnějších výrobců docela zásadně pochybuji. A naprosto zásadně pochybuji o tom, že si budete schopní zcela racionálně určit, že vám za pět let bude stačit 4 GB RAM anebo 120GB SSD. To je prostě blbost, protože nevíte, co vám s časem přiteče za updaty a jaké nároky bude mít budoucí software.
Skvělým příkladem je relativně použitelný bingbook Acer Aspire E11, který jsem začal používat... protože byl levný, a přitom na tu cenu solidně vybavený.
Tento stroj patří do kategorie servisně upgradovatelných, tedy bylo možné po demontáži vyměnit supertragickou paměť 2 GB RAM (na 64bitových Windows!) za poněkud snesitelnější 4 GB SODIMM. Baterie je po dvou letech mírně degradovaná, ale použitelná. To, co ale absolutně není v pohodě, je úložiště 32 GB, které obsahuje tu bizarní verzi Windows, u které nelze odstranit instalačky, jelikož systém je s nimi nějak prolinkovaný. V praxi toto „úsporné řešení“ zabírá víc než běžná instalace a nelze to opravit. Úložiště nelze vyměnit za větší a stroj nelze osadit druhým diskem, přestože tam sice je místo pro disk, ale není tam naletovaný SATA konektor.
Hle, bingbook! Jde o celkem pochopitelnou, ale krajně debilní snahu Microsoftu „diferencovat produkty“ a úmyslným omezením stroje zajistit, aby bingbook za 6000 Kč nekonkuroval ultrabookům za pětinásobek. V praxi před sebou máme stroj, u kterého běžně máte tak 500 MB volného prostoru na úložišti, po důsledném vyčištění všech updatovacích balíčků pak někdy až 3 GB. Skutečně, tohle je stroj, ve kterém bydlí Windows a nic dalšího se do něj už nevejde. Mohlo jít o rozumnou a použitelnou platformu, stačilo jen povolit výměnu úložiště anebo ho rovnou nabídnout se 64 GB, což je sice stále tragicky málo, ale alespoň byste jako ve středověku nebojovali dvakrát měsíčně o každý volný kilobajt. Protože když to neuděláte, tak si, milí zlatí, ani ty updaty nestáhnete.
A tohle se přesně stane s každou dokonale uzavřenou platformou, s každým strojem, který jak si koupíte, takový ho máte. V případě bingbooků padá hana na Microsoft, který úmyslně zkriplil platformu na absolutní hranu jakékoliv použitelnosti. Člověk by řekl, že právě oni budou nejlépe vědět, kolik místa je třeba pro Windows a kolik budou potřebovat updaty, že ano? A že nějak racionálně odhadnou, kolik místa by mělo zůstat pro uživatelské aplikace. Místo toho celkem zajímavou superlevnou platformu odstřelili do stejné obskurity, jak to udělal Intel s Compute Stickem. Intel omlouvá to, že si chtěl vyzkoušet nový form factor, Microsoft se pokoušel bojovat s chromebooky tak, aby to nepoškodilo ultrabooky – a skončilo to fiaskem, přestože to z hlediska nenáročných uživatelů dávalo smysl (na rozdíl od přicházejících Windows 10S, které dávají smysl opět jenom Microsoftu).
Když Intel ani Microsoft nejsou schopni odhadnout, co jejich platforma musí mít, aby se dala skutečně používat – a to nikoliv poprvé, vzpomeňme si na katastrofu s názvem Windows Vista Capable, která vyvrcholila soudním sporem v roce 2007 – jak to mají odhadnout civilisté? Civilisté vědí prdlajz o tom, kolik paměti či procesorového výkonu musí mít jejich počítač. A jak mají tento prdlajz interpolovat do svých potřeb za čtyři roky v budoucnosti?
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
