Když ještě počítače měly koule aneb od počítadla až k PC | Kapitola 4
Seznam kapitol
Nedávno se mi podařilo pro Alza Muzeum provést fantastickou akvizici rozsáhlé sbírky kalkulaček. Když jsme se o akvizici bavili, několikrát padla otázka: Proč zrovna kalkulačky? Jaký mají vztah k výpočetní technice? Odpověď je jednoduchá: Zásadní. Počítač má po „počítání“ ostatně i jméno, i když už dávno neslouží jen k počítání.
Nevýhodou Commodoru 207 je jeho masivní kovové provedení a tedy i váha. Patřil do kategorie „stolních kalkulátorů“, která už dnes efektivně neexistuje, ale v letech 1965-1980 tvořila významnou vývojovou linii paralelní s osobními počítači. Do této linie patří také stroje na pomezí kalkulačky a PC, jako je Olivetti Programma 101, první stolní kalkulačka s možností programování. Jako úložné médium využívala magnetické štítky, místo displeje opět byla tiskárna.
Na počátku 70. let se ale začaly objevovat elektronické kalkulačky, nejprve složené z dedikovaných obvodů, využívající různé typy numerických displejů založených na fluorescenčních elementech anebo na digitronech, exotických, ale kouzelných zobrazovačích založených na elektronkách, které doutnavým výbojem rozsvěcovaly podoby číslic. Elektronické kalkulačky byly velké, energeticky náročné – ale hlavně byly designově náročné. Obsahovaly horu specializovaných obvodů a jejich vývoj nebyl levný.
A tak se objevilo několik kritických inovací, bez kterých by se tehdejší počítačový svět obešel, ale my bychom dnes bez nich počítače vůbec nepoznali. Ta největší inovace se objevila v podobě mikroprocesoru. U počítačů nevadilo, že se jejich procesor coural po několika deskách, ale u kalkulaček byla potřeba vyšší integrace. Nešlo jenom o velikost, ale i o to, že mikroprocesor radikálně zjednodušil a zrychlil vývoj kalkulaček.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
