Lekce z dějin konzolí: ty nejúspěšnější  i nejšílenější
i Zdroj: PCTuning.cz
Historie Článek Lekce z dějin konzolí: ty nejúspěšnější i nejšílenější

Lekce z dějin konzolí: ty nejúspěšnější i nejšílenější | Kapitola 5

Michal Rybka

Michal Rybka

3. 1. 2014 03:00 13

Seznam kapitol

1. Ta úplně nejúspěšnější: Sony PlayStation 2 2. Ta nejdivnější: Nintendo Virtual Boy 3. Ta nejpošahanější: Coleco Adam 4. Šílený nápad: Sega Teradrive a Amstrad Mega PC
5. Hříšné noci: jak se konzole spustily s domácím kinem 6. Ta nejpřeprocesorovanější: Sega Saturn 7. Nejde o hardware, jde především o hry

Konzole vypadají pro „ajťáky“ jako pěkně nezajímavý hardware - nedá se v nich moc šťourat ani provádět zásadní upgrade. Opak je pravdou, jejich vývoj byl bohatý a bouřlivý. Najdeme mezi nimi křížence s videem VHS nebo PC, konzoli, která se neobejde bez tiskárny a vůbec kusy tak setsakrálně divné, až člověk nevěří, že je někdo pustil na trh.

Reklama

Zajímavou kapitolou konzolové historie je období, kdy jejich výrobci laborovali s myšlenkou, že by se konzole neměla využít jenom na hraní her, ale že by měla být spojená s domácím kinem. Kdo ví, možná by s ním jednou mohla i splynout v něžném objetí.

Tahle myšlenka se objevila ve chvíli, kdy světlo světa spatřilo CD. Už v roce 1991 se tak objevuje Commodore CDTV, který mimo hraní CD verzí her pro Amigu dovoloval přehrávání CD Audio.

V témže roce se objevují i další konzole, které nabízejí přehrávání her na CD, ale s přídavnými MPEG dekodéry i přehrávání Video CD. Nejznámější je standard CD-i, zastoupený hlavně několika řadami konzolí od Philipsu. Problém s nimi byl ten, že konzole byly drahé, hry povětšinou slabé a ostatně: Video CD stálo kvalitou za houby a interaktivní CD jenom učinila to houby trochu více interaktivním. Přes pokračující podporu formátů CD Audio se tak konzole konceptu interaktivních filmů nakonec vzdaly, žádný velký trhák z toho nebyl. V Asii se Video CD dařilo lépe než ve zbytku světa, ale bylo to hlavně tím, že stejně nízkou kvalitu videa měl zbytek světa už na kazetách VHS a rychle přicházelo podstatně kvalitnější DVD.

Podstatně perspektivnější avantýru zažily konzole právě s DVD Video. U PlayStation 2 je schopnost přehrávání videa považována za významný faktor, který napomohl jejímu rozšíření a dokonce i u „čistě herních“ konzolí, jako je Nintendo Gamecube, se objevilo koketování s přehráváním DVD. V Japonsku bylo možné koupit Panasonic Q, Gamecube kompatibilní zařízení, které mělo ale optickou mechaniku standardní velikosti a dovolovalo přehrávání disků DVD Video (disky pro Gamecube jsou menší).

Asi největším experimentem bylo uvedení Sony PSX z roku 2003, PS2 kompatibilní konzole vybavené tunerem a schopností nahrávat video na harddisk o kapacitě 160 nebo 250 GB. Konzole byla drahá a její prodeje slabé, což vedlo k tomu, že nebyla prodávána mimo Japonsko. Také to znamenalo velkou ránu pro koncept konzole jako „multimediálního centra“, které mělo podle plánů Sony sedět v každém obýváku.

Následující konzole, PS3, byla stále ještě blízko tomuto konceptu. Dokázala přehrávat DVD, BluRay, ale i streamované video z DLNA zdrojů. S postupem času ale vztah konzolí a domácího kina chladl: Všechny moderní chytré televize jsou vybaveny konektivitou a s DLNA zdroji i službami jako Hulu a Netflix si poradí samy i bez konzole. Nejnovější generace konzolí má proto tyto funkce potlačeny a zdá se, že se vrací zpět „jenom k hraní“. Není ještě jasné, zda se díváme spíše na odloučení, a nebo rozvod, ale je jasné, že se románek konzolí a domácího kina tak úplně nevydařil.

Předchozí
Další
Reklama
Reklama

Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.

Reklama
Reklama