Nad internetem se stahují mračna – kdo jej ochrání? | Kapitola 3

Jsou takoví, kteří obhajují cenzuru a snaží se tvrdit, že dobrá cenzura není vlastně cenzura – asi jako když tvrdí, že pozitivní diskriminace vůbec není diskriminace. Ve skutečnosti ale neexistuje nic jako pozitivní cenzura anebo pozitivní diskriminace, stejně jako neexistuje pozitivní otroctví. To známe ze socialismu jako „povinnost pracovat“ – a selhání v této povinnosti byl trestán paragrafem o příživnictví.  Nezáleží na to, jakou barvou to natřete, ale tohle prostě není svoboda.

Svobodná společnost není o tom, že bude svobodně říkat to, co bude jako správně svobodné schváleno státním aparátem, ale o tom, že máte svobodu myslet si a říkat věci, se kterými aparát nesouhlasí. Klíčové je to, že svobody občana chrání právě před vládou. Jakmile totiž vláda začne rozhodovat o tom, co je pravda a co ne, dostaneme se hodně rychle na šikmou plochu. Pak můžete dopadnout jako známá dezinformátorka Sophie Schollová, která byla přistižena při šíření nepřátelské letákové propagandy a ve jménu zájmu lidu a Říše s ní bylo naloženo podle platných zákonů. 

Jsem jízlivý, já vím. Problém je v tom, že cesta od toho, že s někým nesouhlasíte přes to, že ho označujete za „dezoláta“, přes to, že ho začnete potlačovat, zakazovat a nakonec trestat, vede k těmto koncům zcela plynule. Málokdo si povšiml toho, že většině nacistických soudců jejich působení prošlo, protože postupovali zcela podle platných zákonů. 

Pokud nechcete o svoje svobody přijít, musíte se bránit všem pokusům o jejich erozi, které přichází samozřejmě s těmi nejlepšími úmysly. Absolutním hitem mezi omezovači svobod je tvrzení, že to svobody samy jsou nebezpečné, protože jak by to vypadalo, kdyby si každý mohl říkat co by chtěl? Je přece v zájmu všech omezit ty svobody, které ohrožují naši svobodnou společnost.

Často se objevuje tvrzení, že to právě nikým neregulovaná svoboda vedla k vzestupu nacismu v Německu. To opravdu nevedla, nacisté vlastně ani volby nevyhráli – jim se podařilo demokracii vyšachovat jinak – právní cestou. Po požáru Říšského sněmu přišli s tím, že je třeba přinést akceschopnost, která měla chránit Německo před takovými hrozbami – se Zmocňovacím zákonem z roku 1933 neboli Zákonem k odstranění nouze lidu a Říše. 

Ten je zajímavý a stojí za studium, protože ukazuje, jak na to ve skutečnosti nacisté šli: Vytvořili si krizi a potom přišli s tím, že aby se krize efektivně řešila, musí se věci řešit razantně a nestandardně, jinak by se to celé zaseklo v hlasováních a v obstrukcích. Zkrátka a dobře – v demokratických procesech, které tak často způsobují, že se věci nedaří prosadit a to, co se prosadí, se neúměrně vleče.

Jak zákonně zničit demokracii

První článek říká: „Říšské zákony mohou být přijímány jiným než v Říšské ústavě upraveným způsobem, a to rovněž i Říšskou vládou. Toto platí rovněž pro zákony uvedené v Říšské ústavě v článku 85, odstavec 2. a článku 87.“ To znamená, že zákony nemusí schvalovat jenom parlament, ale může to dělat sama vláda bez dalšího schvalování. Zmíněné odkazy na ústavu říkají, že když vláda usoudí, nemusí se řídit rozpočtovými limity.

Druhý článek říká toto: „Říšské zákony schválené Říšskou vládou se mohou od Říšské ústavy odchylovat, pokud se nedotýkají zřízení Říšského sněmu a Říšské rady. Práva Říšského prezidenta zůstávají nedotčena.“ To v překladu znamená, že vláda není omezena ústavou, a to přesto, že se snaží ještě tvářit, že úplně neboří celý ústavní řád. Ale jinak tento článek říká, že si vláda může dělat víceméně cokoliv – a také se toho hojně využívalo v Norimberských rasových zákonech, v Zákonu o ochraně německé krve a německé cti nebo Zákonu o říšském občanství. 

Článek třetí velmi zjednodušuje proces vydávání nových zákonů: „Říšské zákony schválené Říšskou vládou budou vyhotoveny Říšským kancléřem a oznámeny v Říšském zákoníku. Účinnosti nabývají následující den po vyhlášení, pokud však nestanoví něco jiného. Články 68 až 77 Říšské ústavy se na zákony vydané Říšskou vládou nevztahují.“ Od tohoto okamžiku není potřeba schválení ze strany sněmu, rady ani prezidenta. 

Čtvrtý článek zajišťuje, že vláda má zcela volné ruce i u mezinárodních smluv: „Smlouvy Říše s cizími státy, týkající se Říšského zákonodárství, nevyžadují souhlas sborů na zákonodárství zúčastněných. Říšská vláda vydává k provádění těchto smluv nezbytné předpisy.“

Poslední článek vytváří dojem, že jde o dočasné opatření: „Tento zákon nabývá účinnosti dnem jeho vyhlášení. Jeho platnost končí 1. dubna 1937; jeho platnost končí rovněž v případě, bude-li současná Říšská vláda nahrazena jinou.“ Slib, že jde o dočasné opatření, pochopitelně dodržen nebyl, stačilo vydat zákon prodlužující platnost Zmocňovacího zákona.

A to je všechno. Demontáž demokracie v pěti článcích.