Novinka zvaná „fake news“ aneb o dlouhé historii lži ve službách „dobra“ | Kapitola 3

Nejnepohodlnější věci zmizely, nahradily je nové památky a nové historie. To se dělalo celou historii, nezřídka s děsivými důsledky, s obrovskou destrukcí – a nejsme z toho pořád venku, jak ukazuje činnost islamistů, kteří srovnali se zemí jak památky v Palmyře, tak i bamiánští Buddhové. 

Lhalo se nejen z důvodů politických a náboženských, ale taky proto, aby člověk vypadal zajímavě. Tak například v cestopisech se lhalo už za starého Řecka tak masově, že díky tomu vzniklo patrně i nejstarší scifi dějin: „Pravdivý příběh“ Luciana ze Samosaty. Tento satirický příběh vznikl ve druhém století našeho letopočtu a popisuje „zaručeně nepravdivou“ cestu autora za Herkulovy sloupy, která ho vede nejen na magické ostrovy, ale dokonce přímo na Měsíc, který vede meziplanetární válku s královstvím Slunce o planetu Venuši. 

Tenhle příběh má všechno, co má mít klasická space opera – mimozemšťany, podivné formy života, odlišné fyzikální zákony – jenom ten sex trochu hapruje, protože na Měsíci jsou jenom chlapi, a tak nějak se musejí střídat v tom, kdo dělá mamku a kdo taťku. Lucian proto i se svou posádkou odolá pokušení na Měsíci zůstat, vrací se zpět na Zemi, tam je pohltí velryba (ha, odtud Baron Prášil opisoval!) – a když se z ní dostanou, ztroskotají na nebezpečných ostrovech, kde jeho první kniha končí cliffhangerem s konstatováním, že to bude pokračovat druhým dílem. Asi nepokračovalo, protože na konec knihy poznamenal nějaký nespokojený učenec, že „tento slib je největší Lucianovou lží“.

Takže: Scifi vzniklo vlastně jako satira na prolhané cestopisy, jejichž autoři si vymýšleli. Otázka je, co vlastně je vůbec v historické literatuře pravda: Zápiskům Marca Pola jeho současníci nevěřili, cestopisům ibn Battúty pro změnu nevěří moderní historici. Ibn Battúta tvrdí, že se dostal až do Číny a celkem pestře popisuje co tam zažil, ale podle moderních historiků si vymýšlí – no, tak si vyberte, že.

V zásadě se tak dá říci, že studium dějin se tak dělí na dvě kategorie:

1. Studium zápisů starých textů, popisů a pamětí.
2. Studium toho, co jsou z toho asi kecy na základě archeologického výzkumu.

Dnes existuje velké podezření, že se vlastně nedá úplně věřit ničemu, protože například u Caesarových „Zápisků o válce galské“ panuje podezření, že nejde o historický záznam, ale o propagandu určenou pro jeho příznivce v Římě. To znamená, že všechno je upravené tak, aby Caesar vypadal statečnější, nepřítel byl hrozivější, útrapy tíživější – a tak podobně. Tím nechci říct, že jsou to všechno výmysly, ale, když mám citovat starostu Nuckyho Thompsona z Boardwalk Empire, „nikdy nenechte realitu, aby vám zkazila dobrý příběh“.