Opičení se – matka hlouposti: Když všichni dělají stejnou blbost | Kapitola 4
Seznam kapitol
Když se ocitnete v nové situaci, když nevíte, co máte dělat, je nejběžnější reakcí kopírovat to, co dělají ostatní. Je to vrozený instinkt všech primátů, který slouží nejen k učení, ale i k tomu, abyste zapadli do společnosti ostatních.
Teď, s pozvolným pádem institucí jako FXT, se ukazuje, že celá ta věc je větší a toxičtější kvůli tomu, že „zkombinovala špatné vlastnosti velkých institucí a kryptoměn“ a „krypto je nyní větší problém než to, co slibovalo vyřešit“, jak uvádí komentátor z RothStreet Finance. Věc se má tak, že peněženky jsou stále bezpečné – co na nich je, to na nich je. Nebezpečné je, když z nich převedete tokeny někomu jinému, kdo vám je slibuje spravovat.
Problém nastal ve chvíli, kdy se objevily „kryptofinanční instituce“, které se začaly chovat jako banky: Dali jste jim svoje kryptopeníze a ony slibovaly, že vám je zúročí. Půjčili jste si od nich – a měli jste platit úroky. Problém byl v tom, že jakmile jste peníze ze své osobní peněženky převedli na jejich účet, ztratili jste nad nimi kontrolu, protože ho kontrolovaly velké instituce. Tak tahle to nikdy fungovat nemělo!
Spousta tradičních investorů se dívala na to, jak hodnota kryptoměn roste – a místo toho, aby se na kryptoměny dívali jako na měny, začali se na ně dívat jako na investiční nástroj. Je to částečně proto, že původní hodleři vidí svoje peněženky jako investiční nástroj. Takže zatímco popisovali budoucnost měny nekontrolované státem, zároveň se ke svým kryptoassetům chovali tak, jako by šlo spíš o akcie anebo podobnou formu investice.
Základní rozdíl mezi investicí a měnou je v likviditě – tedy jak rychle dokážete proměnit jednu podobu investice v jinou a jaké důsledky to má. Když se mluví o hodnotě realitního trhu, nemluví se o trhu jako takovém, ale sleduje se jeho relativně malá část, která se reálně obchoduje a z toho se počítá poněkud fiktivní hodnota, kterou by měl celý trh, kdyby se obchodoval celý najednou.
Zatímco běžné zboží se obchoduje ve velkých objemech, a dá se tedy odhadnout, jakou má celkovou cenu, u málo likvidních assetů je to hodně spekulativní. Předpokládejme, že by se všichni lidé v ČR rozhodli najednou prodat svoje nemovitosti: Myslíte si, že by je prodali za cenu, která by odpovídala hodnotě realit tak, jak ji vidíme dnes? Ani náhodou – hodnota trhu je fiktivní a je založená na tom, že se obchodované objemy moc nemění.
Pokud chcete nelikvidní asset prodat za jeho současnou hodnotu, musíte ho prodat dřív, než se trh pohne například kvůli panice. Jakmile se obchodované objemy zvětší a nabídka přeroste poptávku, půjde cena dolů – a to hodně dolů. Finanční trhy mají tu zvláštní vlastnost, že jsou založené na důvěře, respektive celý trh je obchodování s vírou: Věříte v to, že dům neztratí cenu a že ten ošklivý obraz od Basquiata ji naopak získá.
Pokud ale všichni obchodující získají dojem, že nějaké aktivum nemá žádnou reálnou hodnotu, následuje pád – a může to být velice rychlý pád, vedle kterého sešup po horské dráze vypadá jako poklidný výlet pro důchodce. Banky umírají na bank run – protože nedrží hotovost, aby pokryly svoje závazky, stačí pro jejich pád to, aby dostatečně velký počet věřitelů získal dojem, že můžou zkolabovat.
Pokud se to samé stane něčemu založenému čistě na důvěře, jako jsou měny, dojde k runu, ale všude najednou. Proto se v takovém případě banky prostě zavřou, obchodování se ukončí a tím se fiktivně zastaví ztráta hodnoty – a ti, co tam mají peníze, se nechají ve štychu, protože kdyby se obchodování nezastavilo, panika se snadno přelije i jinam.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
