Otázka složitosti: Kam zmizely komplikované hry? | Kapitola 2

A pak se něco stalo. Na jedné straně máme EA, které se zmocnilo zábavných her Maxisu a změnilo je v totální shit. Jak mohli podělat Simcity tak strašně, že z něj vzniklo Simcity pro mobily? Je to příšerný grind sloužící na ždímání mikrotransakcí – a je vlastně naprosto nezábavný, protože začínat se stavěním nového města je zběsilost jenom pro masochisty. Mobilní Simcity je prostě free to play obíračka na zákazníky od firmy, která definitivně ztratila soudnost.

Ale i jiné tituly, které vycházely z těch úspěšných, zamířily poněkud nečekaným směrem: K extrémní složitosti. To, že EA nebudou rozvíjet Simcity, ale naopak ten brand podělají, bylo tak trochu jasné předem. Zároveň ale bylo jasné, že stavění měst je prostě zábavné a někdo se do toho pustí. A tak vznikly Cities: Skylines (2015), což je velmi komplexní stavění nejen města, ale vlastně celého regionu.

A tady začínají problémy, protože hra je nejen 3D, ale také je velice komplexní, o čemž svědčí řada tutorialů. Hru můžete hrát špatně celé týdny, protože vám nedochází, že vaše rozhodnutí vás katastroficky limitují. To, že je hra rozsáhlá, taky znamená, že je její hraní docela úmorné, protože připomíná spíš seriózní plánování městské aglomerace než zábavu. 

Nedávno jsme měli s kluky retro herní akci, kde došlo i na Civilization (1991). A oni, přestože viděli tu hru poprvé, se vrhli přímo do nové hry – a pak samozřejmě netušili co dělat, protože Civilizace není typ hry, do které se jen tak bez přípravy můžete vrhnout. Stavěcí hry z té doby měly vždycky manuál, který vysvětloval základy, protože pokud vám někdo nevysvětlí základní mechaniku hry, budete ji sami objevovat dlouho.

Jasně, byla to napůl legrace, ale ukazuje to důvod, proč z mainstreamu vymizela řada složitých her: Jsou prostě příliš komplikované. Ve více než jednom případě jsem se připletl k hraní deskovek, které spočívalo v tom, že si všichni asi tak tři hodiny četli manuály a dělali setup na herní ploše. To není hra, která vás instantně zaujme a zatáhne: A už vůbec to není hra, která má opravdovou hloubku.

Přirozeně hluboká hra jsou šachy. Nemají příliš pravidel, ale nabízejí obrovské možnosti a hraní na mnoha úrovních – od přátelské partie v parku až po špičková mistrovství světa. Design šachů je geniální, protože mají jednoduchá pravidla, pouhých 64 polí – a jejich komplexita souvisí s úrovní soupeře. O tom je ostatně výtečný seriál Netflixu „The Queen's Gambit“ (2020): Šachy jsou hra, kterou můžete hrát celý život a stále v ní objevovat něco nového.

Šachy jsou příkladem skvělého herního designu. Průměrný designér by je vylepšil packem nových figur, házením kostkou, systémem pravidel a polí – a tím by celý design zruinoval. Více pravidel neznamená lepší hru, jen nepřehlednější hru. A něco takového se právě začalo dít s většinou strategií: Začaly být nepřehledné, náročné na znalosti a celkově uzavřenější pro lidi, kteří nepřicházeli s implicitními znalostmi.