První masově prodávaný počítač: Co předcházelo zrození Commodore VIC-20 | Kapitola 4

Konečně inspirace

Na jaře 1980 se v Londýně konalo zasedání managementu firmy Commodore, které mělo stanovit, kam by se firma měla ubírat dále. Chuck Peddle na toto zasedání dorazil s výše zmíněným plánem. Těžko říct, kam by se ubíral další vývoj IT, kdyby Jack Tramiel po příletu do Londýna nenarazil na produkt firmy Sinclair – na nový nesmírně laciný počítač ZX80. Jasně, ten počítač byl téměř nepoužitelný, s hroznou klávesnicí, černobílý, minimální pamětí, ale byl neskutečně levný. Jack Tramiel asi netušil, že navzdory té ceně se zas tak moc neprodává, ovšem v tu chvíli jasně věděl, co chce. Něco takového. Samozřejmě, s barevnou grafikou, to je nutné, ale jinak mu bylo absolutně lhostejné, jaké další schopnosti počítač nabídne, ovšem musí být nesmírně levný. To je budoucnost.

Chuck Peddle při představení svého konceptu v podstatě všechny manažery přesvědčil. Uměl jasně vylíčit budoucnost IT, kdy každá firma bude používat rozšiřitelné počítače, které budou výkonnější než to, co doposud Commodore nabízí. Commodore měl v Evropě se svou řadou PET solidní úspěch právě ve firmách, proto evropští manažeři naprosto souhlasili, že toto vypadá smysluplně. Ovšem Tramiel zuřil. Měl pocit, že jeho vedoucí inženýr podkopává jeho pozici. Přešel s velkým projevem, že je nutné vyvinout nikoliv profesionální (ovšem drahý) počítač, ale naopak levný, sice asi omezený, nicméně dostupný. Věřil, že je to právě cena, co rozhodně. Tehdy použil své oblíbené heslo „Computers for the masses, not for classes“ (počítače pro masy, ne pro bohaté). A přidal i varování před počítači z Japonska. To souviselo s uvadajícím trhem s kalkulačkami, kde se Commodore desetiletí pohyboval, ovšem japonské firmy převzaly otěže a Commodore s nimi nebyl schopen držet krok. Rozhodující byla právě cena. Jack Tramiel se obával, že právě takto to může skončit i s počítači. Pokud ale bude on tím, kdo nabídne světu nesmírně laciný počítač, bude o krok před Japonci. Získá zásadní výhodu.

Chuck Peddle se ale nevzdal, i druhý den bojoval za svůj koncept profesionální platformy, takže management nebyl Tramielem zcela přesvědčen. Jack to bral jako zradu, jako důkaz, že místo aby jej šéf vývoje podpořil, intrikuje proti němu. Do jisté míry to tak skutečně vypadalo. Peddle dostal za úkol vytvořit barevný PET, nová platforma byla zavržena. Jenže Peddle se s touto porážkou odmítal smířit. Vrátil se do Moorparku, ovšem na barevném PET nepracoval – nebyl videočip. Jak tedy mohl pracovat? On dával vinu MOS Technology, protože bez této zásadní součástky prostě nemohl pokračovat. 

Boj uvnitř firmy

V této době bohužel probíhal v rámci Commodore konkurenční boj mezi vývojovými odděleními. Vývojáři v MOS Technology se sice snažili pracovat na novém grafickém čipu, ale protože jim to nešlo, zkusil Robert Yannes udělat hack. Věděl o Tramielově nadšení pro ZX80, tedy pro levné počítače. Jemu samému se ZX80 vůbec nelíbil, mizerná klávesnice, málo paměti, poblikávání obrazovky při stisku klávesy, to mu vše připadalo příšerné. Pokud ale Tramiel chce něco jednoduchého, proč to nezkusit? Vzal si ten nešikovný čip MOS6560 VIC a doma v ložnici na jeho základě sestavil počítač. No, počítač – v podstatě spíš herní konzoli, kterou nazvali MicroPET. Vzhledem k tomu, že nebyl programátor, tak nebyl schopen pro počítač adaptovat Basic, jediné, co dokázal, bylo udělat jednoduchý demonstrační program, ukazující, co tato technologie umí. Jako počítač to moc nevypadalo, ovšem na hry se to použít dalo – a zobrazit barvy to dokázalo.

Bylo by asi férové, kdyby s tímto prototypem Yannes vyrazil za Peddlem a prodiskutovali by, jak z tohoto konceptu udělat počítač. Šéf vývoje MOS Technology Charles Winterble ale věděl o soupeření mezi týmy, proto společně s Al Charpentierem rozhodli jinak. Prototyp si nechali jako naprosté překvapení, takže když za několik týdnů dorazil na obvyklou poradu Jack Tramiel a Chuck Peddle, znenadání jim ho předvedli. Celá demonstrace laciného počítače byla tak trochu vedena v duchu budoucích předváděček Steva Jobse. Byl ukázán prototyp, předvedeno demo, celé schválně udělané černobíle, a až na závěr se Charpentier zmínil: „Jo, a mimochodem, umí to barvy.“ A teprve po této zásadní větě se demo rozzářilo barvami.

Zde je třeba připomenout jednu zmínku Boba Yannese. Při posuzování tohoto počítače jej člověk nesměl porovnávat s profesionálnějším, ovšem mnohem dražším Applem či stroji Atari. Ono rozlišení s 176×184 body, které vedlo k pouhým 22 znakům na řádek, sice vypadá nízké, ale je třeba si uvědomit, že třeba na Atari většina her používala grafický režim 160×192, na budoucím C64 byl nejužívanějším multicolor režim 160×200. V dané době rozhodně nešlo o naprosto nepoužitelné rozlišení, jediný problém byl, že ostatní počítače nabízely i nějaký jiný režim se 40 znaky na řádku. 

Tramiel byl naprosto nadšen a jeho reakce byla okamžitá – vyrobte to! Chuck Peddle z toho byl naprosto konsternován. Toto by měl Commodore prodávat? Je třeba zdůraznit, že v této době měla firma solidní pověst jako výrobce kvalitních kancelářských počítačů. Prototyp byl naprosto primitivní a hodil se maximálně tak na hraní her. Možná. Kromě toho Peddlovi připadalo, že inženýři MOS Technology schválně sabotovali práci na MOS6564, aby mohli vyniknout v očích Jacka Tramiela.