Rage 2: mariňák z Dooma ve světě Mad Maxe – a funguje to! | Kapitola 8
Seznam kapitol
Tak jsme se dočkali. Po osmi letech přichází Avalanche studios ve spolku s ID Software s druhým dílem postapokalyptické singleplayerovky Rage, brutální akční FPS hry s prvky RPG. Zbystřit by měli fanoušci devadesátek a pecek jako Doom a Mad Max, tato hra je totiž jejich perfektním průsečíkem. A výsledkem je šílená jízda, která stojí za to!
Musím uznat, hra na mě udělala obrovský dojem. Kombinace RPG a takhle svižné doomovky, to tu snad ještě nebylo. S pomocí pár vylepšení se z hlavní postavy stává téměř Flash Gordon a z masakrování místních banditů je rázem neskutečně rychlý akční zážitek, plný oslňujících dechberoucích efektů.
Ztvárnění pustiny je navíc opravdu barevné. Bůhví proč, možná v reakci na Far Cry: New Dawn, jsou některé prvky, které souvisí s nějakou interakcí (žebříky, lana na budovách, bedny s lootem) zbarveny do růžova. Ač to na první pohled působí fakt divně, člověk si na to zvykne, jinak ponurou „zheblou“ krajinu to rázem zpestří a člověk si nepřipadá tak černobíle.
Pastvou pro oči je i střídání dne a noci. Kaňon vypadá v noci opravdu nehostinně, přes den celkem obyčejně a při západu slunce opravdu romanticky. Nemluvě o hře stínů, kdy závisí osvit celé krajiny a nepřátel na aktuálním času a poloze Slunce – rozličnost scenérie si můžete sami vyzkoušet díky fotografickému režimu, který vývojáři implementovali do menu.
Z čeho si ale budete neskutečně trhat vlasy, je obtížnost. Nemám na mysli nepřátele, zabíjení je relativně v pohodě. Jen nečekejte, že vás hra bude vodit za ručičku. I když máte k dispozici detektor lootu, jejich pozice je kolikrát tak zapeklitá, že jsem kolem bedny pobíhal i několik minut, než se mi ji podařilo najít. Frustraci ale během chvilky střídalo uspokojení z dosažení lootu vlastními silami a bez nápovědy.
Během hraní jsem doopravdy začal šílet pouze jedinkrát. Příliš jsem spoléhal na Autosavy a mockrát jsem hru neuložil. Asi po šesti hodinách herní doby, za kterou jsem mohl odehrát tak dvě desítky side questů jsem se pustil do hlavního questu s názvem „Beneath the surface“, který se ale bugnul ve chvíli, kdy jsem prošel hlavní bránou (to člověk opravdu nečeká), místo toho, abych šel bočním vchodem. Misi jsem totálně zablokoval takovým stylem, že ji nešlo dokončit a já musel načíst šest hodin starou pozici (což v sobotu o půl čtvrté ráno, dva dny před vydáním článku, opravdu naštve). Běsnil jsem jako býk hypnotizovaný červeným hadrem.
Dalším menším bugem, na který jsem narazil, byla nemožnost znovu projít lokaci vedlejší mise, ve které jsem dodatečně hledal loot. V díře, kterou jsem měl propadnout, abych se dostal ven východem stejně jako při prvním průchodu, byla neviditelná bariéra. Musel jsem tedy absolvovat celou cestu zpět.
Těch pár bugů, které budou zcela jistě odstraněny maximálně chvilku po vydání, nebudu řešit, přivřu oči a mávnu nad nimi rukou. Vždyť většina her, které se dnes vydávají, jsou natolik komplexní, že těmito dětskými nemocemi trpí snad všechny čerstvě vydané tituly. Nejedná se o grafické glitche nebo zaseklé objekty, po této stránce je zpracování perfektní.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
