Regulace, deregulace, přeregulace: Vítejte v Zákazolandu | Kapitola 2

Osobně netíhnu ani k jednomu z extrémů, protože mi sice interpretace libertariánství jako „sezení s kvérem na vlastním sudu s benzínem“ přijde jako trochu přehnaná, ale možná v určitých směrech celkem trefná. Zásadoví anarchokapitalisté nevidí problém v tom, že by mohl kdokoliv nabývat a vlastnit například i jaderné zbraně – no, v tom já problém vidím, protože oni, tak trochu pod dojmem sami ze sebe, předpokládají, že i ostatní lidé jsou racionální a inteligentní bytosti chápající teorii her a tedy i její závěry, které praví, že pro myslící bytosti jsou dohoda a kolaborace výhodnější než konflikt.

Pokud jde o klasický etatismus, jsem přesvědčen, že jde o přehnanou víru v to, že úředníci, jejichž kariéra závisí hlavně na tom, „aby na ně nikdo nic nenašel“, budou vykazovat známky rozumného chování, osobní iniciativy anebo dokonce statečnosti v odporu vůči tomu, s čím sami osobně nesouhlasí. Zásadní problém pak vidím v tom, že celou tu věc řídí politici, u nichž nikdo nedělá ani IQ testy, ani osobnostní testy – nic rozumného, abychom věděli, zda nevolíme naprosté psychopaty. Ne, na to, aby se dostali do mocenských pozic, jim stačí vítězství u voleb, což celou tu věc tak trochu mění na soutěž influencerů.

Nemám valné mínění o tom, že by se chudí kariéristé, kteří se připletou do světa velkých peněz, najednou stali nejlepšími z lidí. Už Platón údajně pravil, že „nakonec vám budou vládnout ti nejneschopnější z vás, což je trestem za neochotu podílet se na politice.“ Pro žádného politika by nemělo být výhodné prostě se zaparkovat na vysokém místě v aparátu, nemělo by to být to nejvýnosnější, k čemu se připlete – a nemělo by to být zajímavé ani z hlediska lobbismu, což je, eh, idealismus snad ještě větší, než je ten libertariánský.

Každá z těchto filozofií předpokládá, že motivace k jednání jsou u jedinců v zásadě dobré, že korupce je nepřítomna anebo odmítána a že individuální odvaha a rozum zvítězí nad vším ostatním. No, nesmíme přestat doufat. Praxe je často taková, že korupce je nejenom národní sport, ale vlastně nutná indikace vaší sociální pozice, protože když se vás nikdo nesnaží uplatit, tak to znamená, že nikoho vlastně nezajímáte. V řadě kultur jihovýchodní Asie, ať už jde o Čínu anebo o Koreu, je korupce dokonce něco jako součást národního kulturního dědictví; je tak dokonale zamíchaná do dějin těchto zemí, že bez ní jednoduše nedávají žádný smysl.

Výchova k etatismu, k tomu, že stát je moudrý, ví jak na to a myslí to s námi dobře, je typická pro většinu rozvinutých západních států. Popravdě je to asi rozumnější, než je blízkovýchodní filozofie, která se týká rodů a které vidí stát jako takový kurník, který musíte zaplnit svými příbuznými, abyste udrželi co nejvíce moci: Ne nadarmo se Saúdská Arábie jmenuje Saúdská – to je podle rodu Saúdů, kteří už do názvu státu jasně otiskli, která parta tomu jako šéfuje. Oni si vystačí, mají údajně dvacet pět tisíc členů, z toho pět tisíc princů – tím zaplníte jakoukoliv možnou vládu, prostě si představte město jako Břeclav plné vašich příbuzných, kterým najedete nějakou pozici u vlády.