Rozhodují o vývoji PC ještě výkonné komponenty? | Kapitola 3

Osobně se domnívám, že prvním digitálním gadgetem, který skutečně pohnul světem, byly klasické digitálky. Mezi digitálkami z osmdesátých let najdeme famózní kusy, které skutečně představují dokonalý gadget, jako například digitálky Hewlett-Packard HP-01. Mohli jste si je pořídit v ocelovém či pozlaceném provedení a obsahovaly kalkulačku (schopnou provádět i výpočty s daty), kalendář a budík. Na rozdíl od mnoha jiných výrobků se počítalo s existencí světa i po roce 2000 – i když hodinky zobrazují pouze poslední dvě číslice z roku, jednadvacáté století naznačují rozsvícenou desetinnou tečkou. Hodinky měly celkem šest čipů a tři baterky – displej nebyl ještě z tekutých krystalů a poněkud více papal. Dosahovaly odchylky do 30 sekund za rok a bylo je možné rekalibrovat, což je poměrně unikátní vlastnost. Není to úžasný gadget? I dnes bych jimi nepohrdl – je to úžasné retro-futuro, avantgardností srovnatelné asi jen s hodinkami, zobrazujícími čas v binárním formátu. Dnes se nad klasickými digitálkami bohatec jenom zašklebí a poukáže směrem k ručně vyráběným šperkům, neboť frčí jemnopráce a mechanika, čímž vzniká dojem, že šlo o pouhou módu či exces. Smést digitálky ze stolu do rohu, kde se skrývají jiné zločiny osmdesátých let, jako „bizarní účesy“ a „ujetá muzika“ (jak tuto dobu, pro ni již historickou, charakterizuje moje ctěná přítelkyně), je ale veliká chyba. Digitálky NEBYLY výstřelkem a ani slepou uličkou. Obrovský přínos digitálek byl v tom, že jejich popularita vytvořila obrovský tlak na výrobce, aby vyráběli hodinky stále jednodušší a levnější. Počet čipů se rychle redukoval k jednomu – a jejich výroba se zlevňovala, což mělo pozitivní dopad na vývoj dalších gadgetů. Dnes máte hodinky v úplně každém mobilu a nezřídka i MP3 přehrávači a mohli bychom se hádat, zda tedy technicky vzato nejde o digitálky, schopné přehrávání hudby, videa a připojení k internetu. Navíc mnoho lidí má rádo ručičky i čísla a tak digitálky spokojeně koexistují i v mnoha mechanických hodinkách. Jde tedy o gadget velmi úspěšný.
 

i Zdroj: PCTuning.cz

 

Miniaturizace na počátku 80. let, iniciovaná levnými digitálkami, dala vzniknout dalším gadgetům, ale zpětně prospěla i počítačům. Koneckonců technologie povrchové montáže, která v té době přišla na světlo světa, měla zlevnit, zrychlit a zjednodušit masovou výrobu jak elektroniky, tak i počítačů. Otázka, zda jsou pro rozvoj počítačů důležitější gadgety a nebo „klasická“ IT, proto nedává valný smysl, pokud se nezaměříme na jednotlivá období. Druhá polovina sedmdesátých let a léta osmdesátá jsou dle mého nejlepšího mínění jasně tažena gadgety – konzolemi, domácími počítači, a masivní digitalizací obecně. Na konci osmdesátých let už ale IBM kompatibilní stroje zlevnily natolik, že začaly být přijatelné jako stroje pro domácí použití – a ukázalo se, že všelijaká omezená „domácí PC“, jako byl Commodore PC-1 či Schneider EuroPC, prostě nelze použít pro rozumnou práci. Konec osmdesátých let a prakticky celá devadesátá léta zase podle mého mínění představují zcela jednoznačné vítězství „velkých“ a „standardizovaných“ technologií. Trh s počítači se v té době navíc vyvíjel neobyčejně dynamicky - výkonové rozdíly mezi 286kami, 386kami, 486kami a Pentii byly tak značné, že uživatelé upgradovat chtěli. Je to zvláštní, ale morální životnost počítače devadesátých let byla zcela zanedbatelná s dneškem – dnes můžete mít stroj řekněme z roku 2003 a používat ho dodnes bez problémů ke kancelářské práci. Pokud jste si koupili v osmdesátých letech stroj třídy 286 (bratru za 100.000 Kčs) a chtěli přejít na nový, velmi náročný operační systém – řekněme Windows 3.1, čekal vás upgrade alespoň na stroj třídy 386 (tedy dalších 40.000 Kč).
 

i Zdroj: PCTuning.cz

 

Přechod na stroj vyšší třídy přinesl zcela razantní zrychlení v kancelářských aplikacích. Upgrade paměti ze 640 KB na 2 či rovnou 4 MB přinesl pod Windows zcela jasné zrychlení systému – upgradovat na Windows XP z 1 GB na 2 či 4 GB vám pro normální aplikace až takový nárůst výkonu nepřináší. Zkrátka a dobře: Každý upgrade, každá investice do hardware, se vám tehdy vrátila v pozorovatelném nárůstu výkonu a chápal to úplně každý uživatel. Tento efekt skončil na konci devadesátých let, kdy jsme dosáhli plató u stroje s procesorem někde na 1,5 Ghz a pamětí 1 GB RAM – ten v podstatě stačí pro kancelářské aplikace, sledování DVD, poslouchání MP3 apod. dodnes. Jistě, nové operační systémy využijí více paměti, akcelerace HD videa si žádá rovněž výkon – ale pro pana Průměrného je to zbytečný a neopodstatněný výdaj. Snaha dodat spořivému panu Průměrnému silný hardware za rozumné ceny vedla k rozvoji technologií, ale jaksi se nepočítalo s tím, že mezní užitek pro pana Průměrného s každou generací klesá, až poklesne prakticky na nulu. Pan Průměrný upgradovat nepotřebuje – a jeho náklady na upgrade dosáhly naprostého minima. Zde vývoj tažený nárůstem výkonu začal jednoduše stagnovat – žádné 3D displeje, hlasem řízené a samostatně uvažující aplikace, žádající brutální výkon, zatím nepřišly a pana Průměrného k inovaci strojního parku nenutí.