S odstupem času a na druhý pohled: Jak se recenze můžou mýlit | Kapitola 2
Seznam kapitol
Myslím, že nejsem zdaleka jediný recenzent, který někdy přehodnotil názor na to, co recenzoval dřív. Některé věci mají skryté kvality anebo nekvality, na které přijdete až po letech. A na ty za omezený čas prostě nepřijdete.
Nespolehlivost disků IBM a schopnost ničit data však vyvolala paniku nejen mezi uživateli, ale i mezi členy redakcí, protože nikdo zpočátku netušil, co se děje. IBM patřila mezi spolehlivé výrobce, určitou dobu panovaly spekulace o tom, že „to podělali Maďaři“, protože skleněné Deskstary se vyráběly v Maďarsku. Rozsah problému se vynořoval postupně – a když se ukázalo, jak vysoká pravděpodobnost selhání je, nastal panický úprk s daty jinam. A z hlediska IBM šlo o téměř dokonalou komunikační katastrofu, kde si „odškrtlo téměř každou položku z tabulky Jak nekomunikovat problém“.
Jsou věci, které odhadnout prostě nejde, podobně jako přítomnost chyb ve firmware či architektuře systému. Naprostá klasika byla první generace počítačů s USB 3.0, kterou jsme oslavovali díky rychlosti, ale jejichž kontroléry byly (a stále jsou) kapku problémové – a za nevhodné kombinace událostí se jim může zablokovat řadič, což je fajnovost, kterou někdy opravíte jeho restartem, jindy je třeba restartovat OS a v extrémním případě i vypnout a znovu zapnout celý stroj, což je věru radost.
Podobné nedostatky ale obvykle během týdnu či čtrnácti dnů nezjistíte – a i kdybyste na ně přišli, jak víte, že je problém na straně recenzovaného zařízení? U nových technologií obvykle platí, že se mohlo podělat cokoliv – a identifikace zdroje problému není často vůbec jednoduchá, protože prostě nevíte, jestli je to hardwarový problém, softwarový problém anebo cokoliv jiného. Pokud jste někdy benchmarkovali bezdrátové sítě, aniž byste si provedli sken na to, co je vlastně aktivního v okolí, můžete se dost divit tomu, proč je rychlostní benchmarky optimální dělat o víkendech ideálně v noci.
Někdy má špatný odhad docela bizarní nádech. Zde bych se rád pozastavil ne u hardwaru, ale u jiné kategorie produktů, které se běžně hodnotí docela mimoňsky – totiž počítačových her. Pokud sledujete v poslední době kauzy kolem počítačových her, tak víte, že je úplně běžné, že se průměrná hodnocení recenzentů liší od hráčů klidně i o polovinu škály. Nejde jenom o hry s politickým nábojem, rozdíl v hodnocení se projevuje i u řady neutrálních titulů.
Typická logika u nadsazování hodnocení je asi taková, že vydavatelé nabízejí exkluzivní přístup ke hrám za podmínky, že prostě přimhouříte oko. Anebo že budete předpokládat, „že se to doladí“. Recenzování z nefinálních verzí bylo kdysi celkem obvyklé prostě proto, že vydávací cyklus u časopisů byl dlouhý až měsíc – a pokud očekávaná hra vycházela na začátku dalšího cyklu, při recenzování z finální verze by to znamenalo, že se recenze opozdí o celý cyklus, což bylo nezajímavé jak pro vydavatele hry, tak i časopisu.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
