S odstupem času a na druhý pohled: Jak se recenze můžou mýlit | Kapitola 4

Problém je v tom, že jen málokdo tomu věnuje dost času, takže si vystačí s prvním dojmem a rychlým hodnocením. A jenom ti, kteří u hry vydrží déle a vrací se k ní například v té podobě u abandonware, objeví její jemné kouzlo. A v tom je určitý problém, protože mainstream žádá mainstreamové produkty a jenom málokdo oceňuje, když designéři dělají něco jinak. Dělat věci jinak je prostě riskantní, o čemž svědčí to, že v titulcích tvůrci upozorňují na další díl série, Star Command Armada, který nikdy nevyšel. Prostě to s tou originalitou přepískli!

Zkusím v kostce popsat, co udělali jinak. V klasické RTS máme obvykle lineární kampaň, zde můžete cestovat po dvourozměrné mapě mezi sektory víceméně jak chcete. To v praxi znamená, že mnoho sektorů má více než jeden přístup, z nichž některé jsou významně horší než jiné a některé dokonce slepé, takže si můžete naběhnout už jenom tím, že si vyberete špatné dveře.

Za druhé, všechny mapy jsou spojeny hyperspacem, kterým umí procházet jenom mateřská loď a její suroviny, nic jiného. V každém sektoru jsou nějaké minerály, které jsou celkem čtyři, ale jejich hustota není všude stejná, plus solinit, což je zdroj energie, který je hodně vzácný. Stavět můžete, jak chcete, ale suroviny jsou globální zdroj, takže pokud jich někde prostavíte moc, budou vám jinde chybět. Hra vám dovoluje recyklovat budovy, ale ne lodě, takže pokud v nich utopíte moc surovin, máte smůlu.

S tím, jak postupujete mapou, získáváte znalosti pro mateřskou loď. Ty jsou dvojího druhu: Jedny zahrnují schopnost vyrábět jednotky, které můžete získat poměrně rychle. Další schopnosti získáváte až v jednotlivých sektorech, do kterých se musíte fyzicky dostat, což je poměrně zákeřné. Tvůrci totiž umístili některé schopnosti až do hodně vzdálených sektorů, například akcelerace stavby budov je tak daleko, že má efektivně smysl jen v jediné mapě, pokud tedy do onoho vzdáleného sektoru vůbec vlezete, protože tam nejsou jinak vůbec žádné jiné zdroje. Abyste rychlejší stavění získali, ale musíte porazit dost tuhé nepřátele, takže doslova obětujete svoje zásoby kvůli použití jedné speciální vlastnosti v jedné bitvě. To je věru na pováženou!

Další problém je, že hra má automatické savy, ke kterým dochází jen při přechodu mezi sektory. Pokud přijdete o mateřskou loď, hra končí. Nemůžete si dělat více savů a zkoušet alternativní cesty. A navíc – pokud uprostřed bitvy provedete průchod do jiného sektoru a vrátíte se, přijdete o veškerý volně se povalující solinit, hra ho prostě odstraní. Velmi tvrdě vás tedy penalizuje za to, že se pokusíte ukládat v průběhu boje.

Základem dobré hry jsou jsou zajímavé volby. Star Command Revolution vám jich dá spoustu, protože bojujete proti čtyřem základním rasám s jejich základní technologií, kterou můžete po borgsku absorbovat a sestavovat si optimální armádu, ale pak přijdou alienské speciály se schopnostmi, které nemá žádná vaše loď. A vy musíte přijít na to, jak obejít svoje limity a zlikvidovat protivníka čistě kombinováním vlastností svých jednotek. Takže vymyslíte například obrannou formaci, podobu falangy, která vám dovoluje postupovat a likvidovat protivníka – jen proto, abyste narazili na speciál, na který takhle taktika nefunguje a budete muset vymyslet něco naprosto jiného.

Přitom všem stále musíte postupovat ekonomicky, tedy budovat jen nezbytné minimum jednotek, protože co prostavíte, to už zpět nedostanete. A hra vás cynicky provede celou řadou levelů, kde vám dá jen málo zdrojů, takže pokud se nechováte s rozmyslem, ocitnete se na suchu. Na permanentním suchu, které vám v konečných důsledcích klidně znemožní dohrání kampaně, protože toho prostavěli příliš. To se týká i použití speciálních jednotek, například Terrané mají infiltrační technologie, které jim dovolují konvertovat cizí jednotky na vlastní, takže získáte zadarmo jednotky, které ale nezničíte – a protože je nezničíte, nedostanete z nich jejich suroviny.

Systém čtyř ras a jejich výhod a nevýhod ve stylu kámen-nůžky-papír nabízí zajímavé možnosti i v režimu bitev a v multiplayeru, ale hra byla tak obskurní, že kolem ní nikdy nevznikla větší komunita. Nejen to – později už nenajdeme žádný takový pokus, je to prostě takový originální, leč už později neopakovaný experiment. Je to škoda? No – takový je život. Naštěstí hra stále existuje jako abandonware a je možné ji spustit pod DOS Boxem.