S odstupem času a na druhý pohled: Jak se recenze můžou mýlit

Asi nejkomičtějším omylem, kterého jsem se kdy dopustil, bylo to, že jsem uvěřil podezření na to, že overclocking ničí procesory – a protože Celeron 300A neboli Mendocino byl opravdu naprosto super a mnohem, mnohem levnější než 450 MHz Pentium II, které po slušném nataktování rozválcoval, jsem si koupil ještě jeden kus. Víte – až mi ten první procesor umře, protože dvě Mendocina byla za zlomek ceny Pentia II 450. 

Samozřejmě, můj Celeron nikdy neumřel, i když drandil na více než 450 MHz, a to nějakou dobu dokonce v situaci, kdy se kapku uvolnil chladič a neměl dobrý kontakt s pouzdrem procesoru. Druhé Mendocino mi zůstalo ve skříni i s originálním obalem – a najednou nemělo žádný smysl, protože dějinný vývoj platformu BX dávno přešel a z toho náhradního procesoru se stal pouze symbol iracionálních obav o životnost platformy. Ale tak to tehdy chodilo, Intel barvitě popisoval overclockerům hrůzy, které je potkají. Dnes už nestraší, naopak overclocking podporují, ale tehdy jsme se opravdu báli o rychlý konec CPU.

Od té doby jsem se bál o životnost přetaktovaných komponent podstatně méně, někdy jsem to možná až trochu podceňoval, ale zároveň jsem se také začal zabývat otázkou, kolikrát jsem se podobně utnul v odhadování technologií. Mnohokrát, opravdu mnohokrát. Nebudu mluvit o technologických trendech, tam se mýlí kde kdo – ale o věcech, které člověk dostal do ruky a docenil, či je proklel, teprve po letech. Tam by se zdálo, že dokážete odhadnout jejich užitečnost – ale ne, je to těžší, než se zdá.

Jedna věc jsou prostá selhání. Spolehlivost zařízení se v čase mění, obvykle kopíruje U-křivku neboli „vanu selhání“ (bathtub curve). Ta vzniká součtem dvou různých typů selhání – s časem klesající raná selhání daná nespolehlivostí technologie a potom stoupající křivku danou opotřebením (wear and tear). V součtu tak jako recenzent obvykle víte, že to, co máte v ruce, patrně bude méně spolehlivé než to samé zařízení za rok – zahoří se, další generace budou vyspělejší, opraví se firmware a podobně.

To ale nemusí být nutně pravda. Známá je kauza harddisků IBM se skleněnými plotnami, šlo o IBM Deskstar 75GXP (2000), které kauze daly jméno „Deathstar“. Šlo o levné a zpočátku populární disky, u kterých se ale často objevoval „klik smrti“ – a po rozebrání se ukazovalo, že ani specialisté na záchranu dat často neměli co zachraňovat, protože hlavy se dostávaly do kontaktu s plotnami a částečně anebo totálně z nich oškrabaly magnetický povrch. Kauza byla tak destruktivní, že IBM posléze prodalo svoje výrobní kapacity firmě Hitachi.
Tohle byla velká kauza, protože disky už měly poměrně velkou kapacitu 75 GB a byly levné, takže měly zpočátku příznivé recenze. Disky měly nové rozhraní ATA/100, vycházely z populární série 60GXP a měly slušnou cenu, takže nebyl důvod do nich nejít.