Sinclair ZX Microdrive: revoluce v ukládání informací. To nevyšlo... | Kapitola 3

Celý vývoj trval mnohem déle, než se čekalo, a hotovo bylo až po 16 měsících v červenci 1983. Dle jedné z legend dokonce původní návrh analogové části musel být celý zrušen kvůli přílišné ceně komponent a začalo se od nuly. Důvodem zpoždění byly mechanické problémy s páskou. Nelze se divit, protože její namáhání bylo skutečně enormní. V první verzi mechaniky se totiž motorek roztočil hned naplno maximální rychlostí, což znamenalo, že páska se z nuly měla zčistajasna pohybovat rychlostí 750 mm/s. To ji opravdu moc nesvědčilo, takže u pozdějších verzí mechaniky byl přidán kondenzátor, který tu rychlost náběhu poněkud zmírnil. I tak tento problém vedl k natahování pásky. To mělo poněkud kuriozní dopad, na jedné straně pozitivní – logicky, pokud jste pásku protáhli, vešlo se na ni o něco více dat. Na druhé straně vedlo k natahování pásky k její nečitelnosti. I v manuálu bylo upozornění, že s delším používáním jsou data hůře čitelná, takže je lepší dělat si zálohu. V tomto směru si uživatelé Microdrive moc nepomohli.

Médiem byly pásky ne vždy exaktně stejné délky, motorky v mechanikách měly ne úplně stejné otáčky a páska se tudíž pohybovala různými rychlostmi, což mělo vliv na kapacitu té dané kazetky. Sinclair se proto vyhýbal zmínce o konkrétní kapacitě, pouze tvrdil, že na kazetku se vejde „nejméně 85 kB“, což ve srovnání s disketami o pevné kapacitě neznělo zrovna profesionálně. Problém byl ještě v tom, že Sinclair původně slíbil médium o kapacitě 100 kB. Cheese a Brennan ale viděli, že dosáhnout takovéto kapacity lze pouze za cenu hraničních tolerancí všech komponent, a proto přesvědčili Clivea, aby se raději spokojil s kapacitou nižší, ale přeci jen solidnější spolehlivostí. Až pozdější verze mechanik pro Sinclair QL přinesly navýšení kapacity na původních 100 kB.

Když se v červenci 1983 Microdrive konečně dočkal uvedení na trh, rozhodně si nemohl stěžovat na nedostatek pozornosti. Zaujal především cenou – nevýhodou tedy bylo, že první Microdrive jste si museli koupit spolu se ZX Interface 1, přičemž ZX Spectrum Expansion System (kde jste měli ten Interface a jednu mechaniku) přišel na 79 liber, každá další mechanika na 49. To bylo opravdu zásadně méně než jakákoliv disketová jednotka v této době.

Také technické řešení vypadalo na první pohled nesmírně zajímavé. Kazetky byly přímo titěrné, mnohem menší, než jakákoliv disketa tehdy či dnes. Fakt, že na takovouto miniaturní pásku se vejde relativně solidní množství dat, byl udivující. Microdrive fungoval překvapivě dobře, takže prvotní recenze byly pozitivní.

Problém byl ale cena kazetek – jedna stála 4,95 liber, což bylo více než cena jedné diskety, přitom se na ni vešlo méně dat. No a jak uživatelé zjistili posléze, Microdrive sice fungoval, ale spolehlivost a rychlost byla rozhodně nižší než u disketové jednotky. Ano, bylo to rozhodně lepší řešení než kazetový magnetofon, to ano. Na zaznamenávání vlastních dat fakt dobrá věc. Jenže předpoklad, že se Microdrive stane médiem pro budoucí distribuci komerčního softwaru, se jednoduše nenaplnil.

Jedním z důvodů byl fakt, že Microdrive se sice prodával, ale v mnohem menším množství než samotné Spectrum. Nikdy se nestal masově vlastněnou periférií. Druhým, možná podstatnějším důvodem, byl problematický způsob, jak zajišťovat masové kopírování pro profesionální distribuci. Zatímco u magnetofonových kazet toto nebyl problém, pro Microdrive žádný kopírovací systém neexistoval. Respektive – on asi existoval, protože Sinclair ke svým mechanikám dodával demonstrační kazetky a k Sinclairu QL i soubor kancelářských programů, takže ve firmě určitě měli nějaký způsob, jak tento software kopírovat. Ovšem pro ostatní softwarové firmy nic podobného k dispozici nebylo. I kvůli tomuto problému se ona avizovaná revoluce v ukládání informací prostě nekonala.