Sinclair ZX Microdrive: revoluce v ukládání informací. To nevyšlo...
Seznam kapitol
Už když sir Clive (pravda, v té době ještě neměl zmíněný titul) představoval své ZX Spectrum, tedy nejlacinější počítač s barevnou grafikou na trhu, zmínil se na této velkolepé akci, že jeho firma pracuje na novém cenově dostupném datovém médiu, které bude v dohledné době pro ZX Spectrum k dispozici. To samozřejmě vedlo k rozsáhlým spekulacím, co za diskový systém asi Sinclair vyvíjí, jakkoliv velký šéf sám se o discích nezmínil.
Výsledkem vývoje byla kazetopásková mechanika používající miniaturní kazetky s nekonečnou páskou, což mnohé zklamalo. Nejzklamanější byl asi Clive Sinclair, protože produkt se nikdy doopravdy neujal a softwaroví vývojáři jej k distribucí svých aplikací používali naprosto omezeně. Celkově lze ten technicky nesporně pozoruhodný výtvor charakterizovat legendární hláškou – to muselo dát ale práce, a přitom taková blbost!
Všechny dosavadní Sinclairovy počítače – ZX80, ZX81 i ZX Spectrum – používaly jako standardní datové médium audiokazety. Kazetový magnetofon musel uživatel použít vlastní a připojit si jej pomocí dvou dodávaných kabelů s 3,5mm jacky. Spectrum používalo na svou dobu velmi solidní rychlost záznamu – 1200 baudů. Soubory na kazetě bylo možné pojmenovávat a uživatelé si postupně zvykli na praxi zapisovat si pro každou používanou kazetu přesnou pozici pro každý soubor dle údajů na magnetofonovém počítadle.
Tato metoda záznamu měla jedinou výhodu – byla levná a dostupná. Ale jednak byl záznam nespolehlivý a uživatelé každý soubor raději nahrávali několikrát, aby měli jistotu, že aspoň nějakou kopii načtou zpět. Kromě toho byl navzdory vychvalované rychlosti ve skutečnosti pomalý – těch cca 150 bytů za sekundu nám dnes přijde směšné, no, a pokud bychom touto rychlostí hodlali načíst plných 48kB RAM počítače (což samozřejmě nebylo možné, programy a hry byly kratší), museli bychom si počkat nějakých 327 sekund (ve skutečnosti více, kvůli nutným řídicím bytům). Jenže – nebyla jiná možnost. Šťastní majitelé Spectra a jiných podobných domácích počítačů trávili dlouhé minuty posloucháním cvrlikání magnetofonu a modlením se, aby seance dopadla dobře. Pro zrychlení záznamu se stejně jako na jiných platformách začala používat různá turba či urychlovače, nicméně tyto měly negativní vliv na spolehlivost záznamu a všechna negativa spojená s audiokazetami pochopitelně zůstávala.
V této době už samozřejmě dávno existovaly disketové mechaniky. Ostatně, ony existovaly i první pevné disky, ovšem to bylo médium pro domácí použití z říše sci-fi. Disketové mechaniky se pro počítače značek Atari, Commodore či Apple používaly, leč byly nesmírně drahé. Jejich cena často překračovala cenu vlastního počítače. Například disketová mechanika pro Commodore VIC-20 stála 400 britských liber, tedy více, než zmíněný počítač a více než dvojnásobek, co stálo samotné Spectrum. To ostatně platilo i v roce 1986 v Československu, kde jste si počítače a periférie od Atari mohli pořídit za tuzexové poukázky v těchto sumách:
- Atari 800XL – 1050 TK
- Atari 130XE – 1750 TK
- Tiskárna Atari 1029 – 2050 TK
- Disketová jednotka Atari 1050 – 2000 TK
- Magnetofon Atari XC 12 – 380 TK
Oficiální kurz koruny československé k bonům se po většinu času pohyboval 2:1, veksláci v osmdesátých letek prodávali obvykle tuzexový bon za pět korun. Z těchto čísel je asi každému jasné, proč se používal především magnetofon.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
