Speedruny: šílený svět světových herních rekordů | Kapitola 3

Dneska se bavím u Transport Feveru 2, což souvisí s tím, že jsem z ajzboňácké rodiny a k vláčkům jsem měl vždycky blízko. Dřív mě bavil Transport Tycoon Deluxe, dnes máme jeho plně 3D verzi, která mi dovoluje experimentovat s více variantami logistiky. Ano, patřím ke cvokům, kteří si uloží výchozí mapu hned na začátku a zkoumají různé dopravní alternativy, jako je odlišné položení železniční páteře anebo hraní scénáře, ve kterém nemáte naprosto žádné vlaky. Chápu, že když stavím regionální dopravu na síti meziměstských tramvají místo vlaků, musím vypadat jako totální cvok, ale ona to je vážně sranda: Každý dopravní scénář totiž přináší svoje vlastní problémy, se kterými se musíte nějak popasovat.

Existence dobrých moderních her stavěcího typu ze mě udělala strašně mizerného retro hráče. Existuje velká retroherní komunita, která se shromažďuje buď kolem automatů v Arcade Muzeu Honzy Orny anebo Muzea her Čeňka Cibiena, ale já se přiznávám, že krom sentimentu obvykle necítím velkou potřebu vracet se ke starým titulům, natož pak v nich dobývat rekordy. 

Jde o to, že hry, jako série A-Train, nabídly unikátní herní simulaci a v Japonsku je to gigantická herní série, která vychází od roku 1985 prakticky až dodnes, ale dnes k nim máme pokročilejší analogy. Transport Tycoon Deluxe anebo Traffic Giant jsem s Transport Feverem 2 opustil prakticky proto, že novější verze stále drží všechny problémy, které přinášely starší tituly, jenom k nim přidala líbivý 3D kabátek. 

A nejenom to: Zatímco dřív jste bojovali s kongescí dopravy tím, že jste ji řešili, tak tady ji naopak můžete vyvolávat, pokud budete plánovat blbě. Transport Fever 2 vám navíc dovolí přehrabávat se přímo ve středu obřích měst – jen to stojí strašné peníze. Pamatujete se na otravné městské zastupitele z TTDX, kteří vám po čase nedovolili ve městě postavit ani odpadkový koš? No tak tady to není – a je to super.

Řekněme si to otevřeně, ne všechny vlastnosti starých her byly super. Často fungovaly na principu odhalení triků a chyb, které vám daly výhodu – a i když byla opravdová prča najít takovou chybu a pořádně ji zneužít, po jisté době to začne nudit. Pamatujete na první bitvu s Cyberdemonem z původního DOOMa? Existuje kouzelný trik, jak ho bez rizika zabít pistolkou: Stačí otevřít všechny dveře a držet se na druhé straně stále uvnitř budovy. Vy ho trefujete pistolkou, zatímco jeho rakety se rozbíjejí o ten pult uprostřed! Tenhle trik mi ukázal můj bratr – a byl věru hrdý, že na něj přišel. Skutečně, žádný běh po terénu není nutný, dá se to udělat úplně v klídku.

Extrémní hraní retroher je založené na podobném principu: Hledáte chyby a slabiny, stále další a další, optimalizujete buď na skóre, anebo na čas. Často je to docela šílené – a triky dostávají svoje jména, jako právě ty u Lego Star Wars, kde často vyžadují naprosto precizní provedení situace, která vás dostane do chyby a například protlačí vašeho panáčka do vedlejší místnosti, čímž ušetříte minutu na souboji.