Staré předlohy a nová doba aneb jak si zkazit zábavu snadno a rychle | Kapitola 2

Kdyby Disney v první řadě neznásilňoval literární předlohy tak, aby z toho okouzleným holčičkám přeskakovalo v jejich hlavičkách a pěkně jim řekl, že to celé dopadne blbě a že hlavní postava umře, možná by se o tu roli tak zoufale nepřetahovaly. Ono když je z vás na konci příběhu kvetoucí mořská kaše, tak to holt takové chtění stát se hlavní hrdinkou nevzbudí.

Ano, jsem přesvědčen o tom, že si většinu současných kontroverzí Disney buduje sám – a přitom všem uniká, že jde pouze o nadstavbu nad jejich dřívějšími kontroverzemi, které si taky vybudovali sami. To, že po znásilnění literárních předloh momentálně znásilňují sami sebe, považuji za celkem logické vyústění jejich dlouhodobé činnosti – a jako nejlepší reakci vidím prostě se na ně vykváknout a ignorovat je.

Nejsou jediní, kteří se přerývají v pohádkových předlohách – to dělá spousta autorů, ale většina z nich to dělá líp. Takže spíš než jejich připravovanou „Popelkosněhurku a soubor různorodých lidí“ bych vaši pozornost zaměřil na něco, co je opravdu dobré, jako je například záznam broadwayského muzikálu Into the Woods. Nemyslím tím tu drahou a blbou filmovou verzi z roku 2014, ale opravdu záznam představení z roku 2011, protože pokud jde o film, opět to dostala do rukou tlupa přeplacených neumětelů z Hollywoodu, kteří kompletně posunuli význam a poselství předlohy.

Předloha je boží – je to taková zábavná kolekce mnoha pohádkových postav, které se snaží o svoje vlastní štěstí a tak nějak se u toho neohlížejí na důsledky. To v praxi znamená, že je jejich štěstí naplněno za tu cenu, že zabijí kouzelného obra – a kdyby pan obr byl sám a neměl za ženu paní obryni, která žádá za tento zločin satisfakci, možná by to dopadlo i dobře.

Zde ale nastupuje genialita autora předlohy Jamese Lapina – a ten do klasických pohádkových motivů zatahuje důsledky činů postav, na což ony tak nějak nejsou připraveny – a hlavně nikdo z nich není připraven přijmout zodpovědnost za mord obra, takže to jako první odskáče vypravěč příběhu, který celou první polovinu jenom komentuje. Vypravěč je shledán pohádkovými postavami jako zbytný – a i přes svoje protesty o tom, „že s tímhle přece nemá vůbec nic společného“ je obětován paní obrové jako první – a od oné chvíle nemá muzikál vypravěče!

Sžíravost, satiru a inteligenci předlohy Hollywood tradičně obětoval filmovým efektům a vizuálu – a to, co z toho udělali za tři roky, je podle mě symptom toho, proč bychom měli být vybíravější a náročnější. Bodové hodnocení na IMDB je zřejmě od lidí, kteří předlohu neznají, protože kdyby ji znali, byli by na její pomrvení výrazně alergičtější!

To, že se staré věci dají udělat i nově a svěže, dokazuje v mých očích thriller Freeway (1996), kde si Reese Withersponová a Kiefer Sutherland doslova zahráli svoje antitypy: Witherspoonová hraje obvykle naivní anebo upjaté křehulky, tady je drsná holka z ghetta – a Sutherland, který obvykle bojuje za zachování USA, se mění na slizkého psychopata. 

Příběh je přiznanou variací na Červenou karkulku, jenom se odehrává v betonové džungli devadesátkových Los Angeles, kde si v košíčku nosíte kvér a kde se místo cesty v lese ztrácíte na nekonečných asfaltkách, které se ztrácí v pustině. Tohle je opravdu povedená a rafinovaná variace na klasické vyprávění, u kterého nikdo neřeší gender a rasu, protože to jsou zástupné a v kontextu vyprávění naprosto podružné věci. 

To, co se naopak perfektně povedlo, je zdůraznění, že dnes možná vypadá les jinak a vlci se tváří sofistikovaně a mají jak sociální status, tak i pedagogické tituly, ale opravdu podstatné je nenechat se sežrat, nevzdat se a bojovat. Poselství je zachováno, je to svěží, oprsklé a zábavné – a v tom všem se nějaká ta nelogičnost ztratí, protože i racionální čmuchalové ví, že se dívají na alegorii.