Staré předlohy a nová doba aneb jak si zkazit zábavu snadno a rychle | Kapitola 3

To opravdové kousání a vrtání se v hnidách obvykle přichází ve chvíli, kdy se vám něco nelíbí – a přestanete tolerovat nekonzistence. Pravda, někdo to tak nemá, mám kamarádku, která se nepřenese přes první myšlenkový kiks ve filmu, ale i většina racionálů je ochotna tolerovat mírné ohnutí logiky, pokud posune vyprávění dopředu a celek je dobrý. Je to něco jako když tolerujete nějaké ty zlozvyky u vašeho partnera, který je celkově v pohodě – ale vy víte, že nikdo není dokonalý.

Problém se z toho stává ve chvíli, kdy na vás partner anebo vypravěč kašle, vnucuje vám něco, co se vám nelíbí – a z vás se stane odpudivý rýpal, který začíná hledat každou záminku pro to, aby vzájemný vztah rozpustil. To je najednou každý kiks a renonc dobrý na to, aby se vám to celé zprotivilo.

A ano, říkám to ovlivněn tím, že jsem objevil „to něco, podle čeho se natočil ten blbý Zlatý kompas, ale natočili to Britové a proto to je lepší“: His Dark Materials (2019). Jde o dílo, kteří někteří oslavují jako kritiku náboženství, jiní v tom vidí vrcholné dílo mysticismu – a já jsem z prvních dílů dostal jednoduše křeče, protože je to distribuováno jako dílo pro dospívající, což znamená, že to bude mít extrémně protivné dětské hrdiny s IQ na bodu mrazu – a jako tradičně se v tom všichni chovají, jako by jim přeskočilo.

Víte, pro mě za mě si budujte mystické steampunkové scifi, ale opravdu netuším, kdo vytváří scénář, ve kterém se nejprve rektor pokusí otrávit hlavního hrdinu, aby ho vzápětí pozval na přednášku „pod ochranou akademické půdy“, kde hrdina vyloží svou teorii, která podporuje to, co oficiálně tvrdí Magisterium jen proto, aby rektor řval „Hereze!“ a tvrdil, že jestli se tohle Magisterium dozví, tak oni přijdou o akademické svobody. 

Už pouze taková sekvence událostí přepne můj mozek do stavu „DOES NOT COMPUTE“ a opravdu tomu nepomůže vedlejší linie, kde mnohorasovým „Rumunům“ (míněni asi Romové, ovšem zde všech možných ras) unášejí děti Vrahouni, o kterých se sice neví, zda opravdu existují, ale ví se, kde přesně v Londýně bydlí a že jim šéfuje ženská, která se stará o hlavní hrdinku, které nabídla azyl, protože ji chce vzdělat, ale tak, aby ta dívka zůstala nevědomá - 

DOES NOT COMPUTE!

DOES NOT COMPUTE!

Víte, nechci se pozastavovat nad každým clusterfuckem nekonzistencí, které se objevují v mnoha moderních produktech. Před časem mi někdo vychvaloval Altered Carbon, což je minimálně v seriálové podobě hora nesmyslů, porušujících svoje vlastní stanovená pravidla – a hlavně to nedává žádný smysl ani jako celek, ani po částech. Pokud deaktivujete neokortex a díváte se jenom na efekty, může se vám to líbit, ale když začnete analyzovat detaily (například jak přesně má probíhat zálohování a obnovení, jak je rychlé a drahé), přestane ta věc dávat jakýkoliv smysl.

Víte – existuje forma vyprávění, kde si můžete vykládat co chcete a nikomu nevadí, že každých deset minut používáte odlišný set pravidel. Říká se jí antologie – a ve filmové tvorbě najdeme příklady fantastických antologií, jako jsou například britské hororové antologie From Beyond the Grave (1974), The Vault of Horror (1973) anebo Tales from the Crypt (1972). Tam má doslova každý příběh jinou logiku a jiná pravidla – jeden se zabývá křesťanským konceptem pekla, další indickou mystikou, jiný populárním okultismem, další klasickým vampirismem, komplikovanou spiritistickou mystikou, haitským voodoo anebo alchymistickou magií operující s časem. Co pes to jiná ves – ale ono to nevadí, protože to jsou povídky – a u nich se tak nějak počítá s tím, že každá je uzavřený svět sám pro sebe a že to, že to na sebe naprosto vůbec nepasuje, nikomu nevadí.