Staré předlohy a nová doba aneb jak si zkazit zábavu snadno a rychle

Pokud sledujete scénu youtubových uměleckých kritiků, jistě jste objevili ty podivné party nerdů, kteří nehodnotí film ani podle záběrů, ani podle politického poselství anebo podle počtu chlebíčků sežraných na jeho premiéře, ale zaměřují se na to, co se ve filmu vlastně děje. Ano, to jsou ti nešťastní rozumově nadaní jedinci, kteří nemají žádanou schopnost přepnout u blockbusteru šedou kůru mozkovou do volnoběhu a jen si „užívat produkt“, ale hrabou se v ději, žádají po něm konzistenci a rýpou do všech nádherných zkratek, které si pocitoví autoři tak krásně vysnili.

To z nich dělá onu charakteristickou kategorii rýpalů, kteří mají takovou drzost, že srovnávají film s literární předlohou, berou si mapy a měří vzdálenosti anebo, nedej bože, ověřují, zda jsou jednotlivé rasy fiktivního filmového světa svými vlastnostmi a chováním identické s tím, co říkají knihy. Běda jim! Jsou to rypáci, kteří si neumí nic užít, nad vším přemýšlejí a co hůř, mají tu odpornou schopnost objevit zápletku předem, protože uvažují podstatně více než ti, kteří dílo natáčejí.

Takové jistě sami znáte: The Critical Drinker, Nerdrotic, Disparu, The Little Platoon, The Movie Cynic a podobní. Tahle tlupa se slézá a rýpe prostě do všeho, chyby hledají, všemu se vysmívají, ještě se v tom podporují – a já jim rozumím, protože taky nedokážou vypnout racionalitu.

Aby bylo jasno, vím velmi dobře, čemu se říká vypravěčská zkratka – typicky ji najdete v pohádkách ve chvíli, kdy se hrdina vrací ze splněného úkolu a jde mu to nějak nepřirozeně rychle, případně provede teleport a je rovnou doma. To, když se nad tím zamyslíte, je docela pochopitelné: Trýzníte hrdinu, kůň mu umírá, měsíce se táhne za poslední bitvou za drakem – no a potom to musí dát zpátky bez toho koně a ještě navíc s dračím jazykem, což může být, řekněme, tak patnáct kilo čisté váhy na hřbetě. 

No a na štrapáci zpět nikdo nemá čas, tak jaképak copak, zkrátíme si to a pic, hrdina je zpět na zámku a je hotovo. Zcela extrémními mistry ve vypravěčské zkratce jsou Indové, což je pochopitelné, protože ti mají do příběhů tendenci zatahovat celé rodiny, takže osud mnohých postav je jaksi hromadně vysvětlen v jednom košatém souvětí. Dobře, takové věci se dějí a tomu rozumíme.

Problém s osobnostmi, založenými kolem racionálního chápání věcí, je v tom, že takoví lidé prostě nemají rádi, když jim něco nedává smysl. Místo toho, aby seděli v kině na zadku a užívali si produkt, kladou nepřístojné otázky: Proč ten vůl Doctor Strange zatahoval do té ptákoviny s multivesmírem tu pošahanou Scarlet Witch? Celý film by se nemusel stát, kdyby pět minut uvažoval – a nezatáhl do toho tu zjevně pošahanou ženskou, která sice ovládá mocnou magii, ale taky truchlí nad svými neexistujícími dětmi, což je tedy varovná kombinace pro každého, kdo prošel prvním stupněm základky a odpozoroval pár charakterů po cestě. A potom, co Scarlet Witch předvedla ve Vandavision, by si zasloužila pozvánku nanejvýš na uzavřené psychiatrické oddělení.

To samé se vlastně dá říct i o Rings of Power, kde používají stejně stupidní trik a kde kdyby Galadriel zůstala sedět doma, nic by se vlastně nestalo. Jako samozřejmě – řeknete si něco se nějak musí stát, aby se natočil film anebo seriál. Problém je v tom, že o něco takového se racionálně založený kritik zasekne – a má s tím problém. 

Podobně vznikají absurdní diskuse na téma jako zda Malá mořská víla může být mulatka, anebo musí být zrzka. No, jak všichni víme z československého filmu z roku 1976 s Miroslavou Šafránkovou v hlavní roli, má být hlavně vyblitě modrozelená, protože tráví čas v mořských hlubinách, kde jí nebodne ani minoritní zrzavostní gen, ani přemíra melatoninu. A hlavně – na konci filmu z ní má být mořská pěna, ona má dopadnout blbě, protože takhle to Hans Christian Andersen napsal!