Svoboda, rebelie a zločin za časů triggeringu | Kapitola 5
Seznam kapitol
Žijeme v zajímavých časech: Máme přístup k tak obrovskému množství informací jako nikdy, na horizontu se ale zvedá stín monstra cenzury profesionální, amatérské i strojové. Tahle úvaha bude dosti triggerující, takže pokud patříte mezi trvale rozechvělé, chvějte se raději jinam.
Mimo čistou cenzuru nám přináší kulturu značkování. Tak například kanadský psycholog Jordan Peterson je mnoha milovníky nového jakobinismu označován za „modlu pravičáků“, což je úplný nesmysl. Je to klasický hodnotový psycholog, podobně jako byl Fromm – a to, co na něm vadí, je právě jeho hodnotovost. Mluví o Dostojevském, o dobru a o zlu, o intristické hodnotě člověka, o tom, co se stane, když přestaneme lidi vidět jako lidi – a mluví i o banalitě zla a o Solženicinovi. Já říkám jenom: Poslechněte si ho sami.
Pokud překonáte „moderní morální imperativ“ nutící značkovat lidi na anděly a ďábly a začnete je poslouchat, v mnoha případech zjistíte, že pravda je složitější. Že vám média předkládají nejen zkreslenou, ale přímo zkonstruovanou realitu tak, „abyste to pochopili správně“. Proto je problém svoboda přístupu k informacím, protože dokud můžete konfrontovat něčí tvrzení s originálním záznamem události, můžete si udělat vlastní názor.
Podstata cancel culture je v tom, že se vyhodí všechno, co by mohlo někoho „pohoršovat“, v podstatě je to carte blanche pro neomezenou cenzuru. A na tom se vážně pracuje – pod záminkou „boje proti hate speech“, což je zcestný pojem označující, že vás štve to, co říká ten druhý. A nejlepší cestou k tomu, abyste se cítili lépe – aby se všichni cítili lépe – je zakázat cokoli podobného. Ty návrhy stále přicházejí, například se tím zabývá skotský parlament, kde mnoha lidem zjevně nedochází, s čím si zahrávají.
Největší problém přitom ale není cenzura, ale autocenzura. V dokumentech o nacistickém Německu novináři říkají, že jim vlastně ani nikdo nevyhrožoval, že „cítili atmosféru a dění“ a psali tak, jak se chtělo, aniž by na ně někdo mířil kvérem. Chytili vítr doby a jeli po něm. Spoustu komunistických novinářů taky nikdo nenutil k nenávisti k Západu: Věděli, co se od nich čeká.
Pavel Kohout nenapsal své pohádky „O černém a bílém“ z donucení. Není moc lidí, kteří napsali pohádku o soudruhu Stalinovi, on to udělal. Svou první ženu si ostatně vzal v den Stalinových narozenin – a cesta od stalinismu k disentu byla pro něj velmi dlouhá, skončila nuceným vystěhováním do Rakouska. Je to totální hodnotový obrat, nepochybně vedený i zkušeností se šikanou a s cenzurou. (Nepřipomíná vám to trochu osudy Shane Dawsona? Mě trochu ano.)
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
