Úvaha: AMD krachlo a nestalo se nic. Pohled Michala Rybky | Kapitola 3
Seznam kapitol
Problémy druhého největšího výrobce x86 procesorů jsou horkým tématem, ovšem v širším kontextu to nemusí být až taková katastrofa, jak to možná na první pohled vypadá. Podobné situace už tady byly dříve a jistě tu budou i v budoucnu. Nemyslím si, že by případný krach AMD měl na další vývoj IT nějaký zásadní vliv.
AMD by nebyla první firma, která se rozhodla pro vývoj určitým směrem a pohořela s ním. To se stává všem, podívejte se například na Cell procesor – ze začátku to vypadalo jako maličký transputerový superpočítač, ideální řešení pro konzole, chytré televize a přehrávače. V praxi se ukázalo, že to je pro programátory velice těžká architektura, která zdaleka nenabízí výkonové výhody nad konzervativně pojatým vícejádrovým procesorem. A to zpočátku měla Sony plán osadit každou PS3 jenom čtyřmi Celly, které měly nahradit i klasické GPU!
Každá firma vyvíjející procesory dělá chyby – nebo, přesněji řečeno, vydává se po stezkách, které nevedou tam, kam si vývojáři představovali. Vývoj architektury je náročný, možností, jak jít na návrh je opravdu hodně a výsledky často neodpovídají představám. Tím, že se architekti rozhodnou pro určitý směr vývoje, do velké míry riskují, protože se může stát, že i když to v první generaci funguje, později se to může změnit v problém. Úplně klasickým příkladem jsou architektury čipsetů Atari 400/800 a Amigy, které ve své době byly přelomové, revoluční a výrazně pomáhaly systému, zároveň ale obsahovaly několik zdánlivě bezvýznamných omezení, které se během následujících deseti let změnily v problém, který platformu zničil. Prostě ji nebylo možné dále rozvíjet bez zásadní ztráty kompatibility a nebo nějakého triku (jako byla inkorporace funkčnosti celé konzole PlayStation do jednoho čipu, což se využívalo jen pro účely zpětné kompatibility v PS2).
Tenhle problém postihl i Intel s procesory Pentium 4, což je onen případ, kdy Athlon 64 FX v roce 2003 „drtil“ Intel Pentium 4. Intel vsadil na novou architekturu NetBurst, která měla jít taktovat velmi vysoko, což se jednak nesplnilo, navíc to bylo neuvěřitelně žravé a horké a výkon byl zkrátka bídný. Celou věc dorazily velmi drahé paměti RIMM, které přes vysokou cenu systému výkonově nepomohly. Velké štěstí pro Intel znamenal vývojový tým v Haifě, který pracoval na konceptu Centrino – když se Centrino rozjelo, ukázalo se, že na stejném kmitočtu je výkonnější než Pentium 4, přitom to konzumuje mnohem méně energie a skoro to netopí. Pokud jste v té době měli notebook, který používal mobilní verzi Pentia 4 a srovnali ho s Centrinem, bylo to doslova nebe a dudy. Osobně mě šokovalo, že kupříkladu při konverzi videa notebook s Centrinem na 1,4 GHz suverénně překonával notebook s Pentiem 4 na 2,4 GHz! Je proto na diskusi, zda výhoda AMD nad Intelem v oné době byla spíš úspěchem AMD a nebo neúspěchem Intelu.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
