Úvaha: Kam všechen ten elektrošrot jednou dáme? | Kapitola 3
Seznam kapitol
Pokud jde o technologie, jsem svého druhu fetišista. Nemůžu si pomoci, musím vyzkoušet každý zajímavý gadget, který objevím! Zvláštní rozechvění cítím při pohledu na stále větší televize. Tuhle telestěnu za tak malé peníze musíme mít! Jenže tím vzniká otázka: kam se všemi těmi starými věcmi, které už nechceme?
Některé věci jsou dnes konstruované tak, že v podstatě nejdou rozebrat. Nemyslím, že bychom kvůli tomu měli obviňovat jenom Apple, ale ti neopravitelnost dotáhli do extrému tím, že se civilizovaně nedá vyměnit ani baterka. Nemyslím, že by baterka musela být pod odklopitelným krytem, v praxi se mi stávalo, že jsem kryt spíš ztratil či se jeho úchyt uvolnil dávno před tím, než baterka pošla. Ale mít ji někde zašroubovanou v místech, kam se ambulantně dostane technik s vhodným nástrojem – no tak to snad zvládnout mohli. Dobýt se do iPhonu nebo iPadu je ale docela šílený počin – vřele všem zájemcům doporučuji shlédnout rozebírací tutorialy neboli teardowns na webu ifixit.com. Opravitelnost iPadu 2 a nového iPadu tam hodnotili 2/10 a prostou výměnu baterie označili za „monumentální úkol“. Vzhledem k tomu, že se k ní musíte dobýt přes čelní panel, obrazovku a v podstatě musíte celý přístroj kompletně vykuchat, tak se tomu vůbec nedivím!
Vzhledem k řízenému produktovému cyklu, kdy se dnes považuje počítač za obsoletní zhruba po třech letech a mobil už někdy po roce, by se mohlo zdát, že to nevadí. Applem osazované baterie jsou kvalitní a tři roky vydrží. Jenomže samotný stroj má potenciál fungovat mnohem, mnohem déle. Když uvážíte, že polovina lidí využívá tablet hlavně k surfování a ke čtení dokumentů, nevidím principiální důvod, proč by to nemělo fungovat i za deset let. Notebooky IBM deset let trvalé zátěže zvládly a stále dnes mohou fungovat v nějakých nenáročných úkolech, jako je surfování, psaní a nebo třeba proxy server či fileserver.
Jediný opravdový limit, který u nich vždy byl, byla výdrž baterie, která se po třech letech kontinuálního provozu dostala definitivně do červené a bylo ji třeba vyměnit. Problém s bateriemi je větší, než jsem si myslel, dokonce se mi stalo, že se mi jedna uskladněná neoriginální náhradní baterie vybila tak hluboko, že se zničila pouhým nepoužíváním! U baterií existují strategie, jak jejich životnost prodloužit (jeden kompletní cyklus nabití – vybití a pak nabití a vybití do 50-60% kapacity nesmírně prodlouží životnost), jenomže co s bateriemi, zabudovanými v přístrojích? Ať děláte co děláte, můžete zapomenout provést „refresh“ a navíc pokud je baterie zabudována natvrdo, přístroj pomalu energii uzobává a prostě se může stát, že se dostane do stavu hlubokého vybití, který baterii zničí.
Dalším problémem, který zkracuje životnost dnešní elektroniky, je řada „ekologických“ nařízení, která nutí výrobce používat „ekologické“ materiály, které jsou sice méně toxické, ale mají horší vlastnosti a tím zkracují životnost zařízení. Snad nejsmutnějším příkladem jsou staré počítače, které přes svoji „neekologičnost“ fungují a lze je využít, zatímco moderní „ekologická“ deska stará pouze pět let definitivně pošla a teď mi na polici čeká na poslední transport ku recyklaci. Co je, sakra, ekologického na tom, že budeme vyrábět věci, které jsou o něco méně toxické, ale zato jich budeme potřebovat podstatně více? To nedává žádný smysl.
Dokonalou ukázkou stupidity takového „ekologického“ uvažování jsou klasické rtuťové teploměry: ty moderní, digitální, sice neobsahují rtuť, zato ale potřebují k chodu baterky a jejich životnost je omezená, na rozdíl od rtuťového teploměru, který měl životnost neomezenou. Opravdu považujete za ekologické nahradit jednu věc s neomezenou životností a s nulovými nároky na energii horou stále obměňovaných zařízení, která papají baterky? Jasně, šlo o to nahradit potenciálně toxickou látku, ale opravdu nebylo možné jiné řešení? Co takhle ponechat jako pracovní médium rtuť, ale vyrobit teploměr z moderních prakticky nerozbitných materiálů, hm? Není to logičtější? Efektivnější? Takový teploměr vám vydrží generace!
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
