Válka přestává být sranda: Doba, kdy to byla zábavná videohra, zřejmě skončila | Kapitola 2
Seznam kapitol
První válka v Perském zálivu (1990) bylo něco jako videohra. Viděli jsme ji přes zaměřovače mašin, které na dlouhou vzdálenost drtily irácké kolony – a vítězství bylo tak rychlé a tak levné, že se zdálo, že technologie učiní válku jednostrannou. Vypadalo to, že díky technické převaze bude válka pro Západ už jenom sranda.
Druhá světová přinesla spoustu inovací – a to byla pro německé obyvatelstvo zpočátku velká legrace, dokud se útočilo na cizí země (doporučuji pročíst si optimistické magazíny Die Wehrmacht a Der Signal z let 1939 až 1941). Později se situace radikálně změnila, když i Britové a Američané začali oplácet Němcům stejnou mincí. Rovněž pro Japonce to byla legrace, tedy až do Doolitlova náletu 18. dubna 1942 – a to ještě netušili, o kolik to bude za pár let horší.
V tomto duchu se střídala doba, kdy byla válka legrace – a kdy to legrace nebyla, protože se její charakter změnil, protivník přišel s novou taktikou a najednou nastala panika. Jedinou výjimkou, kdy to vážně nebyla sranda, byl vrchol Studené války, kdy jsme najednou měli na obou stranách skoro 70 000 jaderných hlavic, což by bohatě stačilo na mnohonásobné vyhlazení života na Zemi, tedy alespoň vyšších organismů na povrchu světa. Dnes se to podařilo stlačit na „pouhých“ 12 500 hlavic, což spolu s vrozenou mentální retardací vede některé jedince k výrokům, že omezeně nasadit pár taktických hlavic by bylo vlastně celkem v klidu.
Problém je v tom, že i když válka zůstává v podstatě stejná a slovy starých Egypťanů stále „činí krásná místa neobyvatelnými“, její charakter se pořád mění. Na počátku současné války na Ukrajině všichni jásali nad ukrajinskými inovacemi, které přinesly velké ztráty ruským tankům (a potvrzovalo to teorie už z 80. let, že „tank je vyřízený“), jenomže Rusové se adaptovali a také začali používat drony.
Prostor je nebezpečný pro letadla i vrtulníky, ale miniaturní drony mají obě strany a ty zlepšují průzkum do té míry, že je velmi obtížné pro kohokoliv pohybovat se skrytě. Protivník je rychle odhalen, zaměřen – a záleží na tom, jestli druhá strana má dost přesné zbraně s dostatkem munice, aby ho zlikvidovali na dálku. Důsledkem je, že se to celé změnilo na zdánlivý analog První světové s tím, že nikde v podstatě nejsou bezpečné zóny, protože dřív bylo nemožné, aby vás něco, co ani nevidíte, našlo, předalo to data o vaší pozici baterii, která je 40 kilometrů daleko – a ona vás přesně trefila.
Dokud má podobné vybavení jedna strana, je válka legrace. Je to jako ve videohře – bum, bum, bum! Takhle to třeba fungovalo v Afghánistánu – pozorující dron našel v noci cíle, a něco hodně daleko, co nebylo ani vidět, ani slyšet, cíle pokropilo. Podle toho, jestli se ještě hýbaly, se to pokropilo znova a byl konec. Zvlášť dronová válka začala mít až bizarní nádech, kdy se měnila na filozofickou hru, jestli je v pořádku někoho zabít, anebo ne – viz film Eye in the Sky (2015).
Tohle je jednostranná válka, válka, ve které si můžete dovolit debaty o tom, jak moc je neférová. Je to až komorní drama o svědomí a o ceně, kterou platí ti, kteří dělají rozhodnutí o úderech. Jenomže co když se to otočí? Co když se nepřítel rozhodne vést válku taky asymetricky a přinést ji až k vám domů? Co když si vás najde a přijde k vám domů vyrovnat účty? O tom vypráví například film Drone (2017).
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
