Válka přestává být sranda: Doba, kdy to byla zábavná videohra, zřejmě skončila | Kapitola 3
Seznam kapitol
První válka v Perském zálivu (1990) bylo něco jako videohra. Viděli jsme ji přes zaměřovače mašin, které na dlouhou vzdálenost drtily irácké kolony – a vítězství bylo tak rychlé a tak levné, že se zdálo, že technologie učiní válku jednostrannou. Vypadalo to, že díky technické převaze bude válka pro Západ už jenom sranda.
Debaty o legalitě a morálce dronových útoků během tajných válek v čase oficiálního míru jsme tu už měli. Problém je v tom, že je vysoce efektivní a mimořádně atraktivní zasáhnout důležitý cíl například když je v neutrální zemi, mimo obranný štít protiletadlové obrany – ale zase útočíte bez vyhlášení války na neutrální zemi, což je jasné porušení mezinárodního práva.
Právě pro takové účely si nechala CIA vyvinou speciální verzi rakety Hellfire – AGM-114 R-9X Hellfire, které se také někdy říká „nindžovská raketa“. Ta je kompatibilní se stávajícími nosiči, má identické vlastnosti i navádění – ale místo výbušné hlavice zabíjí svou kinetickou energií a šesticí výklopných čepelí. Tato konstrukce dovoluje například zasáhnout pohybující se vozidlo a zabít jeho osádku, aniž by způsobilo další škody (collateral damage).
Zásadní nevýhodou moderních zbraní je jejich vysoká cena. Západ se snaží vyvíjet účinné a technicky pokročilé zbraně, které ale stojí docela velké peníze. Jeho protivníci obvykle sázejí na větší počet jednodušších zařízení, která jsou typicky levnější než západní zbraně. Přesně tuto taktiku použil Hamás ve svém útoku proti Izraeli, kdy se jednoduchými neřízenými raketami rozhodli „přetížit“ obranný systém Iron Dome.
Rovněž používají další osvědčené triky – tunely, které dovolují skrytý přesun, maskování, ukrývání se pod objekty chráněnými válečným právem a podobně. Přestože si rádi myslíme, že nám špičkové zbraně dávají absolutní výhodu, není to pravda. Protivníci často nejsou hlupáci – a objevili řadu způsobů, jak kompenzovat technickou výhodu, například improvizovanými zbraněmi.
Lybijsko-čadská válka, nazývaná též „Great Toyota War“ (1978–1987), ukázala, že pochopení a přizpůsobení se prostředí je důležitější než tabulková čísla. Lybie zahájila válku s Čadem se sovětskou výbavou včetně letadel a tanků, ale armáda Čadu improvizovala a sáhla po osvědčených pickupech od Toyoty, na které montovali kulomety, protiletadlová děla, minomety a podobné vybavení. Tím vznikla kategorie improvizované zbraně, které se dnes říká „technical“.
Toyoty byly rychlé, spolehlivé, hodily se na rychlé údery a skryté přesuny. Byly dostatečně lehké na to, aby neaktivovaly protitankové miny, manévrovaly tak dobře, že je bylo těžké zasáhnout z letadla – a když Lybie přisunula své letectvo blíž, tak si Toyoty v noci prostě dojely až k jejich letišti a zničily letadla na zemi. Výsledkem války bylo stěží uvěřitelných 100 ztracených lybijských T-55 proti třem zničeným Toyotám.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
