Virtuální svět je tu pro nás. 3D brýle jsou jen vstupenkou! | Kapitola 3
Seznam kapitol
Na konci 90. let jsem měl možnost vyzkoušet si na výstavě jedny z prvních komerčně prodávaných virtuálních brýlí. Nevěnoval jsem jim mnoho času, bylo tam moc lidí a brýle byly od davů už dost špinavé a mastné. Proč taky: Bylo přece jasné, že nejpozději do půl roku bude virtuální realita všude. Pak si je budu moci zkoušet až do aleluja! Naivní, což?
Můj dojem z hraní je výborný, i když je obraz trochu hrubý, při hraní se vám dělá mírně špatně a hry se musí pracně a zdlouhavě nastavovat. Je obrovská škoda, že se Oculus Rift dal dohromady s Facebookem, což je takové „manželství z lásky“ asi jako když si rakouský milionář Luger vzal o 57 let mladší bývalou Playmate. Osobně tomu říkám „kombinace nadbytku peněz a nadbytku ambicí“ a považuji to za partnerství sice funkční, ale jinak velice omezené.
Výhodnější partnerství by bylo se Sony, které už brýle pro VR dělalo a dokázalo by brýle dotáhnout jako standardní periferii pro konzole anebo naopak Microsoft, který by mohl pomoci zavést standard pro programovací rozhraní pro brýle na PC a Xboxu. To nejhorší, co Oculus Riftu hrozí, je proprietarizace, tedy to, co postihlo 3Dfx: Místo toho, aby se prosadil standard i pro další výrobce, kteří nutně přijdou (nevidím žádný důvod, proč by je nemohl začít dělat Samsung či Sony), může nastat situace, kdy by každá hra musela Oculus Rift podporovat speciálně, což by bylo velice špatné.
Ale kuš s úvahami nad strategií, jak to je, tak to je. Důležité je dostat Oculus Rift k hráčům! Pro většinu z nich to bude patrně šok, protože nová virtuální realita vypadá moc, moc, moc dobře. Velmi populární je video, ukazující „Nejzábavnější reakce lidí na Oculus Rift“. Já osobně ho považuji za velmi dobré instruktážní video, které demonstruje, proč byste při hraní měli sedět. Vážně byste měli při hraní sedět, protože velmi snadno ztratíte orientaci a seknete sebou, případně na sebe ještě strhnete počítač. Pocit, že padáte anebo že ztrácíte stabilitu, je při divočejším hraní úplně běžný.
To samé video ovšem také ukazuje, že virtuální realita je technologie, která vám dokáže napumpovat adrenalin do žil jako nic jiného. Ten zážitek je absolutně hustý – od herního prostředí vás nic nedělí, jste přímo v něm, ať už jde o kokpit F86 Sabre anebo o zatuchlé kobky. Absolutní imerzivita ale také znamená, že je to technologie poněkud riziková. Při hraní hororových her se můžete vyděsit tak, že něco strhnete a pokud při hraní stojíte, můžete upadnout. Navíc mám nepříjemný pocit, že pokud budete hrát hororové hry sami v noci, můžete si paranoiu ze hry přenést i do reality. Ostatně jedna hra, Alone, je založena na tom, že vaše postava sedí sama doma ve virtuálním pokoji a zatímco hraje na virtuální televizi nějakou divnou RPG hru, ozývají se kolem vás divné zvuky, které se k vám stále blíží.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
