Z majitelů nájemníky: plně zrušitelný digitální svět | Kapitola 3
Seznam kapitol
Kdysi dávno to bylo jednoduché. Něco se vám líbilo, tak jste si to koupili, měli jste to a používali jste to, dokud se vám to neomrzelo. Anebo dokud jste měli hardware, na kterém to fungovalo. Dnes máme čím dál tím víc služeb, které vám doslouží přímo pod rukama – a to ne proto, že byste chtěli, ale proto, že to chce ten, kdo je kontroluje.
Vás dům, to je váš hardware. Cloudová služba je restaurace, která má nájem v domu někoho jiného – a ten nájem bude fungovat pouze do doby, než to bude dostatečně výnosné.
A pak, možná s upozorněním, ale možná také bez jakéhokoliv varování, objevíte jednou svůj oblíbený podnik zavřený, pravděpodobně i s vašimi daty uvnitř. Někdy je možná lepší, když váš podnik i s vašimi daty „pouze“ zmizí. Vím o lidech, kteří přes „polomrtvé služby“ sdíleli dokumenty, videa a fotky, které by rádi odstranili, ale nešlo to, nebylo možné se nalogovat a s daty manipulovat.
Můžete si klidně zakoupit službu „na věčné časy“, ale věčné časy u služeb trvají většinou mnohem kratší dobu, něž které se dožil Sovětský Svaz. Stále vlastním grafickou kartu 3dfx Voodoo 3 2000 AGP, ke které mám od 3dfx slíbenou „doživotní záruku“, míněno záruku do konce mého života, protože se vztahuje na život původního kupujícího. Kartu stále vlastním a stále funguje. Problém je v tom, že záruku už jaksi není u koho uplatnit. A to je problém se všemi službami, životnost společností obvykle nedosahuje délku jejich slibů.
Dnes už úplně klasickým příkladem je kauza kolem společnosti DIVX, která zahájila své působení v roce 1998. Nejde o videoformát Divx, který byl pojmenován tak trochu jako ironická reakce na tuto službu. Původní koncept DIVX (Digital Video Express) představoval zvláštní koncept hybridní služby kombinující prodej a pronájem videa na fyzických discích. Fungovalo to tak, že jste si pořídili speciální DIVX přehrávač s modemovým připojením do internetu a pak jste si mohli kupovat disky za 4 USD. Ty bylo možné přehrávat dva dny od prvního spuštění, poté se disk stal nefunkčním. Pokud jste se chtěli podívat na film znovu, museli jste zaplatit „pronájem“, čímž se přehrávání zase na dva dny odemknulo. V případě, že se vám film líbil, bylo možné zaplatit odemčení disku na standard „DIVX Silver“, což z něj mělo udělat normální zakoupený film.
Mělo. Jako mnohokrát v dějinách věnovali autoři služby více úsilí zajištění autorskoprávní ochrany než její uživatelské atraktivitě, například si navrhli vlastní formát disku, který mimo standardního CSS (Content Scramble System) pro DVD implementoval ještě další ochrany, aby disky nemohly být použity v běžných DVD přehrávačích. Tím se z klasické „komodity“ stala „služba“. Rozdíl byl jasný všem: DVD disk jste si mohli koupit, neomezeně si ho pouštět a pak zase prodat, což s DIVX nešlo. To se zákazníkům nelíbilo, ale studiím ano: DreamWorks, 20th Century Fox a Paramount preferovaly DIVX pro počáteční vydání svých filmů.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
