Historie (strana 8 z 10)

Na matfyzu jsem slyšel myšlenku, že studium matematiky bylo za bolševika nejsvobodnější, protože bolševik matematiku nechápal, jenom věděl, že ji jaksi potřebuje. Matfyz se stal útočištěm pro mnoho chytrých lidí, kteří by na politicky angažovanějších školách neměli šanci. Dnes se ale i matematika dostává do zaměřovače – a to nejen tam, kde by to člověk čekal.

Ať už je nám Bill Gates sympatický, či ne, nelze mu upřít velice důležitou roli v mikropočítačové revoluci. Jasně, lidé jsou nahraditelní a dá se předpokládat, že kdyby se jí z nějakého důvodu neujmul právě Gates, objevili by se jiní. Možná by historie byla i výrazně lepší. Gates však byl v pravý okamžik na správném místě.

V tom samém roce, kdy se zrodila jakási nová rychlokvašená firma Apple, kterou ještě nikdo nebral vážně, se objevila zvěst o mikropočítači Tandy ve velké síti elektroobchodů Radio Shack. Devět z deseti tehdejších vizionářů by se vsadilo, že právě strojům této firmy bude patřit budoucnost. 

Většina firem z počátků mikropočítačové revoluce je dnes již buď zcela neznámá, nebo jde o známá, leč historii patřící jména. Některá dodnes užívaná (Atari) už nemají se svými počátky mnoho společného. Jedině firma Apple, která na začátku taktéž stála, existuje doposud. Ba dokonce se jí podařilo kolem svého zrodu a prvních krůčků vytvořit legendu. Pokusíme se na tuto etapu jablečné historie podívat poněkud střízlivěji.

Computers for the masses, not for classes. Až do mikropočítačové revoluce nikdo neuvažoval o možnosti, že by počítače sloužily obyčejným lidem. Že by každý mohl něco takového mít doma. Revoluce v mikropočítačích toto chápání změnila – a první, kdo přišel se snahou dát je do rukou obyčejným lidem, byla firma Commodore.

Když budete poslouchat vyprávění či rozhovory s hrdiny mikropočítačové revoluce, mnozí vám budou tvrdit, že to byli právě oni, kteří přišli s kompaktním mikropočítačem. Dá se vcelku konstatovat, že to není pravda – ti, kteří mají tento přelomový nápad „na svědomí“, jsou dnes již neznámí a nikdo s nimi interview nedělá.

Je to už čtyřicet let, kdy se zrodil první masově vyráběný a užívaný mikropočítač, Altair 8800. Znamenal počátek nové doby, nového průmyslu. Altair byl sice první, ale ne jediný. Jako houby po dešti se zrodily i další mikropočítače a firmy jako IMSAI či SWTPC byla tehdejším počítačovým nadšencům stejně známé, jako je dnes Apple či Lenovo.

PC nebo konzole? Apple nebo PC? Atari nebo Commodore? ARM nebo x86? Intel nebo AMD? S postupem doby se zdá, že tyhle otázky mají čím dál tím menší smysl. Z velkých počítačů přecházíme na nicotná zařízení s kratičkou morální životností. Nejmladší generace už nezkoumá hardware, zajímají ji služby.

Klubů zná historie počítačů více, ale jen jeden mohl být první. Ani počítačová revoluce se neobešla bez řadových nadšenců. Ano, vůdci a vizionáři jsou zapotřebí, ale neméně důležití jsou ti bezejmenní, kteří se se skromnou anonymitou tvoří dějiny. Dnes tak běžné pojmy jako Hacker či Public Domain se zrodily právě díky nim a díky Homebrew Computer Club, který jejich snažení zastřešoval.

Pří pátrání po starých strojích můžete nabýt dojmu, že prvním komerčním mikropočítačem světa byl Altair 8800. Stačí se ale přenést přes nadšená velkolepá tvrzení zpoza velké louže a zjistíte, že nebyl prvním. Dokonce ani prvním komerčním. Přesto znamenal zjevení. Přelom v historii. Čas mikropočítačů můžeme dělit na dobu před Altairem a po něm.

Intel se počátkem sedmdesátých let hřál na výsluní. Byl nejen významným výrobcem pamětí, ale i prvním výrobcem mikroprocesorů. Jenže v tuto chvíli se situace značně zkomplikovala. Tu výjimečnou pozici prvního výrobce mikroprocesorů si Intel neměl užívat dlouho. I Motorola si uvědomila, že mikroprocesory mají budoucnost.

Většinou o počítačové historii sám píšu, což mě do jisté míry zaslepuje. Nedávno jsem si přečetl knížku Pavla Tronnera, který publikuje články o počítačové historii i na PC Tuningu – a to mi poskytlo nejen určitou sebereflexi, ale i náhled na to, jak vlastně vidíme dějiny technologií. I na to, jak se liší náš vztah k historii, kterou známe jen z vyprávění a k historii, kterou si sami pamatujeme.

Šedesátá léta byla úžasnou dobou optimismu a víry v budoucnost. Generace našich rodičů a prarodičů se tehdy konečně odpoutala od té šedivosti válečných let a užívala si život plnými doušky. Autoři sci-fi psali romány plné letů ke hvězdám či vzdálenějším planetám a občas se v těchto velkolepých představách o budoucnosti objevovaly i osobní počítače.

Doufám, že už jste všichni v klidu, dárky nakoupeny, kapr poražen, stromek nazdoben, byt vycíděn a teď už si můžete jenom užívat pohody! Chtěl bych vám popřát všechno nejlepší k Vánocům – a zvláště těm z vás, kteří buď navštěvují Alza Muzeum anebo ho dokonce podporují dárky! Letošní nadílka je obzvlášť bohatá!

Ralph Baer vedl léta s Nolanem Bushnellem, zakladatelem Atari, spor o to, kdo založil obor videoher. Oproti Bushnellovi měl jednu velkou výhodu: Měl na videohry patent – a to patent tak neprůstřelný, že se ho nepodařilo ani Nintendu v roce 1985 úspěšně napadnout. Tento vynálezce je tak významný a přitom tak málo známý, že se mu občas říká „Nicola Tesla videoher“.

Poté, co se grafiky naučily vykreslovat ve 3D, se výrobci začínají soustředit na rychlost, kvalitu zobrazení i pokročilé technologie a efekty. 3D akcelerátory se stanou součástí základního vybavení a do segmentu notebooků se podívá další silný hráč – Nvidia – aby konečně započala ta pravá konkurenční válka.

Když se blížilo výročí 17. listopadu, byli jsme jako Alza Muzeum osloveni gymnáziem Na Vítězné pláni, abychom jim zapůjčili nějaké retro počítače coby součást retro expozice. A proč ne? Socialistické osmibity k historii patří, jakkoliv byly improvizované a nedokonalé. Když jsem ale expozici osobně navštívil a podíval se na relikty socialismu, musel jsem si sám zavzpomínat na to, jaké bylo počítačování za bolševika a kam jsme se od revoluce dostali.

Po hardwarové akceleraci obrazu ve 2D a videa se i na noteboocích začali výrobci věnovat trojrozměrné grafice. A v oblasti 3D akcelerace se svedla bitva snad největší a ne každý ji ustál. Podíváme se do doby, kdy notebooky začaly pronikat do domácností a výrobci začali nabízet řady, u kterých už byla zábava a multimedia na prvním místě.

Dnešní historickou tryznu bych věnoval systému, který bude v budoucnosti patřit mezi ty nejzapomenutější – a to přesto, že je dnes nejrozšířenější. Ano, mluvím o počítačích kompatibilních s PC, po kterých nezbude ani zblo. Tedy nějaké zblo po nich zůstane, ale ve srovnání s původní velikosti PC světa to bude jen takové škytnutí…

Když se dnes mluví o grafických kartách v noteboocích, většině se vybaví AMD, Nvidia nebo Intel. Jenže u počátku notebooků nebyl ani jeden z této trojice. Povíme si o vzniku prvních přenosných počítačů PC, o problémech se zobrazováním grafiky na LCD i o společnostech, které si už dnes jen málokdo spojuje s grafickými kartami.

Křesťanství o závisti prohlásilo, že to je smrtelný hřích. Ekonomická teorie nás ale také učí, že zdroje jsou ze své podstaty omezené a pokud chceme tytéž věci, kterých je málo, tak si je nutně musíme i závidět. Závist je tedy přirozeným důsledkem omezenosti zdrojů. Proč a jak se obyčejné stroje stávají předmětem závisti?

Moderní společnost si bez počítačů nelze vůbec představit. Považujeme je za absolutní samozřejmost, přitom před sto lety vůbec neexistovaly. Přemýšleli jste někdy o tom, jak jsme se k nim vlastně dostali? A proč se to stalo až ve 20. století a ne dříve? Proč lidem trvalo tak dlouho, než se rozhodli práci s čísly a daty automatizovat?