Články na téma Rybka

I když se většina lidí ráda dívá na nejlepší a nejnovější, nakonec ze zcela rozumných důvodů často sáhne po „dostatečně dobrém“ produktu. Je to zcela logické: Peníze. Jen málokdo je vůbec neřeší, většina z nás musí dělat kompromisy. A ten kompromis se může zatraceně nevyplatit!

Internet je s námi už nějakých těch třicet let. Přesto dokázal úplně změnit svět. Úplně a naprosto – když se na to dívám zpětně, tak dost nečekaně. Dřív jsem ho přehlížel, dnes je, a myslím nejenom pro mě, stejně nezbytný, jako třeba elektřina.

Planet of the Humans je zelený depresivní „dokument“ o stavu naší planety. Kdyby environmentalista Jeff Gibbs a nebo jeho producent Michael Moore četli Bibli od začátku, věděli by, že poznání je prevít. Čím víc toho víte, tím větší propadnete skepsi. A pak už záleží na tom, jestli je ta skepse tvůrčí – a nebo jde o váš konečný stav.

Katastrofy, dopadající na civilizaci, ji buď zlomí a srazí v prach – a nebo ji přimějí k tomu, aby se vyvíjela a posunula kupředu. Současná pandemie nás přivádí na rozcestí – a dává nám šanci změnit se.

PC nebo konzole? Apple nebo PC? Atari nebo Commodore? ARM nebo x86? Intel nebo AMD? S postupem doby se zdá, že tyhle otázky mají čím dál tím menší smysl. Z velkých počítačů přecházíme na nicotná zařízení s kratičkou morální životností. Nejmladší generace už nezkoumá hardware, zajímají ji služby.

Kdysi dávno to bylo jednoduché. Něco se vám líbilo, tak jste si to koupili, měli jste to a používali jste to, dokud se vám to neomrzelo. Anebo dokud jste měli hardware, na kterém to fungovalo. Dnes máme čím dál tím víc služeb, které vám doslouží přímo pod rukama – a to ne proto, že byste chtěli, ale proto, že to chce ten, kdo je kontroluje.

Většinou o počítačové historii sám píšu, což mě do jisté míry zaslepuje. Nedávno jsem si přečetl knížku Pavla Tronnera, který publikuje články o počítačové historii i na PC Tuningu – a to mi poskytlo nejen určitou sebereflexi, ale i náhled na to, jak vlastně vidíme dějiny technologií. I na to, jak se liší náš vztah k historii, kterou známe jen z vyprávění a k historii, kterou si sami pamatujeme.

Minulý víkend jsme zašli na Kód Enigmy (Imitation Game), film o snaze Alana Turinga a jeho kolegů o prolomení Enigmy. Není historicky přesný, ale přesto jde o velice silný příběh, mimo jiné proto, že se spíš než na Enigmu soustřeďuje na problematickou osobnost podivínského matematika. Jak se asi cítí talentovaní matematici, programátoři...

Jednou z nejúžasnějších věcí, kterou jsme na CES 2015 mohli vidět, byly drony. Pokud se vám líbí, tak si je rychle kupte: Je jen otázkou času, než nám je zakážou. Bude to stejné jako u laserů či vlastního pití na palubách letadel. Vždy se najdou šílenci a extrémisti, kteří výdobytky vědy zneužijí a přimějí naše politiky k tomu, aby to všechno radši zakázali.

Dlouho mi chyběly na trhu elektronické stavebnice, se kterými bychom si mohli hrát a učit se na nich. Přece jenom i politici občas v televizi naříkají, že úroveň technické výuky u nás upadá. A co může být lepšího než stavebnice, která vás naučí základy elektrotechniky a výpočetní techniky – a to hravým a zábavným způsobem?

V úterý 4. listopadu jsem zašel na představení nových procesorů Intel Core M. Ty jsou samy o sobě výborné a objeví se v nové a ještě ultrovnější verzi ultrabooků a mohou nám konečně přinést vodotěsné počítače. Ovšem představením Intel Core M to zdaleka neskončilo! Jaká je vize naší budoucnosti podle velkých hráčů na trhu?

Většina technologických webů se zaměřuje hlavně na velké pokroky: Přechod z magnetických disků na SSD, nová generace procesorů, nová generace karet, nové generace operačních systémů, novinky na internetu, megatrendy v IT. Ale co různé hračky, bazmeky a udělátka? Není možné, že jsou pro vývoj technologií stejně důležité?

Každý má názor na to, jak bude vypadat budoucnost počítačů. Ve skutečnosti se ukazuje, že odhadovat budoucnost je nesmírně těžké – a to se bavíme jen o „věrohodných možných odhadech“, které dávají smysl. Pokud jde o schopnost odhadnout skutečný vývoj, je to mnohem, mnohem horší.

Moderní společnost si bez počítačů nelze vůbec představit. Považujeme je za absolutní samozřejmost, přitom před sto lety vůbec neexistovaly. Přemýšleli jste někdy o tom, jak jsme se k nim vlastně dostali? A proč se to stalo až ve 20. století a ne dříve? Proč lidem trvalo tak dlouho, než se rozhodli práci s čísly a daty automatizovat?

Internet nás zásobuje informacemi tak mohutným proudem, že nás až přehlcuje a topí. Podle jeho kritiků nás zbavuje nutnosti myslet a nutnosti tvořit: Na všechno prý stačí Google a clipboard. Tak jednoduché to ale vážně není. Ale jak lépe odolávat nástrahám internetu a bojovat s korporacemi, které se přetahují o naši pozornost?

Nastává „druhá éra strojů“, které přicházejí, aby nám vzaly práci. Po odstranění fyzické dřiny se možná už brzy zbavíme i námahy duševní, což je nepochybně bezvadné, tedy alespoň pokud patříte mezi ty, kteří na tom vydělají anebo si svoji práci alespoň zachovají. Ale kdo a jak potom bude živit ty ostatní?

Přečetl jsem za vás pamflet antidigitálního džihádisty Manfreda Spitzera „Digitální demence“. Trpěl jsem za vás, abyste vy nemuseli: Tato náboženská kniha, maskovaná za „neurovědecké poznání“, je klasickou ilustraci, jak můžete oklamat většinovou populaci, aniž byste k tomu potřebovali jakákoliv digitální média.

Na internetu je všechno zadarmo. A je toho tolik, že už i piráti začínají mít problém s klesajícími výnosy... Kdo to všechno zdarma dělá a co z toho má? Velké společnosti utrácejí miliardové částky za projekty, které nevydělávají. Proč? Kudy z nás ty peníze oklikou dostanou? Jak dlouho to ještě může takto fungovat?

Každý, kdo hraje pár let hry, získá pocit, že jim vlastně rozumí. A že by byl schopen vymyslet perfektní hru, která by bez problémů uspěla. Data ale ukazují, že to je ve skutečnosti pouhá iluze. Hry, co se měly podle všech předpokladů stát trháky, u hráčů propadají, a jindy k úspěchu stačí jen oprášit koncept, který už jednou neuspěl.

Kamerové systémy se vzmáhají a rozšiřují, jsou stále levnější a všudypřítomnější. Na skleněná oka nejrůznějších rozměrů s až zázračnými schopnostmi narazíte prakticky všude, nejspíš jich máte hned několik i u vás doma. Za chvíli to tu bude vypadat jako v Minority Report. Je ale možné, aby tento trend měl ve skutečnosti i nějaká pozitiva?

Posledních dvacet let se vedou debaty o PC, o PC a konzolích, o světě po PC a podobně. Zdá se, že už všichni zapomněli na kategorii strojů označovaných jako HC, home computer, bez kterých by se PC možná nikdy nestalo běžnou součástí domácnosti. Jak vznikly, jak se vyvíjely a kam a proč zmizely? Nečeká nás jejich návrat?

Dělají vám neopravitelné spotřebiče radost? Líbí se vám nerozebíratelná zařízení? Těšíte se z toho, že místo snadné výměny dílu za pár korun či stovek musíte kupovat zcela novou věc? Věříte kecům o krátké morální životnosti, kvůli které nemá smysl dělat věci poctivěji? Myslíte, že jen díky tomu je to levnější? Mělo by se s tím začít něco dělat!

Když Patrik Zandl odpískal na Technetu existenci PC, stala se z mnohaletého „vytí na PC“ záležitost již definitivně mainstreamová. Ukončila se tím slavná éra pokoutního prorokování o nástupu tabletů a mobilů coby počátku konce osobních počítačů a nyní se „post PC“ éra považuje za oficiálně zahájenou.

Na střední škole nám říkali, že poločas rozpadu hodnoty technických informací je deset let. Pokud jste pracovali v technickém oboru a na deset let z něj vypadli, je vaše hodnota poloviční, protože polovina věcí, které znáte, je k ničemu. Alespoň takhle to platilo ještě v osmdesátých letech minulého století. Zlaté časy!