50 stran právničtiny lidsky – rozebíráme smlouvu ACTA | Kapitola 10

Jednou z pozoruhodných tezí, se kterou se setkávám, je tvrzení, že „někteří divní lidé si myslí, že autorské právo je přežitek z minulého století“. Kolem a kolem, je to víceméně fenomén pouze západního světa 19. a 20. století. Nikde a nikdy jindy to moc nefungovalo, včetně antického světa, který sice zákony měl, ale bez autorských se obešel. Rozšiřování autorskoprávní ochrany mimo Evropu a Ameriku není ani tak příznak světové osvěty, ale vzestupu ostatních regionů, které chtějí také těžit z komodizace duševního vlastnictví.

i Zdroj: PCTuning.cz

http://www.davidhammerstein.com/

To, co ale rozhodně přežitek je, je jeho podoba. Původní podoba autorského práva počítala s tím, že mělo poskytovat ochranu autorům a vynálezcům před bezskurpulózními korporacemi, které si jejich nápad obvykle prostě ukradly. V mnoha případech strávil vynálezce více času právními bitvami o svůj patent, než vynalézáním samotným. S postupem času se ale situace vyvinula tak, že největšími vlastníky patentů a autorských práv nejsou autoři, ale korporace, které si jejich patenty a práva kupují. Patenty a další duševní vlastnictví se dnes používá často jako útočný a nebo obranný prostředek v patentových válkách – stačí jenom ukázat na bitvy mezi Samsungem a Apple. Obě firmy využívají duševní vlastnictví jako klacek na toho druhého a snaží se navzájem vystrnadit z trhů. Obě firmy působí v „pokrokových“ zemích, které přijaly ACTA jako první (USA a Jižní Korea). Je tohle ukázka, kam se dnes posunuje koncept duševního vlastnictví? Google nedávno koupil mobilní divizi Motoroly hlavně kvůli patentům, aby byl alespoň částečně krytý před podobnými útoky a měl sám páky, kdyby je potřeboval.

Způsob, jakým je dnes využíváno duševní vlastnictví, je na hony vzdáleno romantické představě o chudém autorovi, který musí být chráněn před hamižnými korporacemi. Internetoví publicisté, kteří argumentují tím, že i sami autoři článků chtějí dostat za své texty zaplaceno, obvykle pozapomínají na fakt, že jako autoři jsou placeni většinou „od kusu“ a neexistuje tam souvislost mezi čteností a odměnou. V podstatě prodávají svoje majetková práva k článku vydavateli za fixní taxu.

Podoba původního autorského práva je v podstatě relikt, z něhož nám v zákonech zbyly některé pikantní kousky – kupříkladu si nesmíte „ani pro osobní potřebu“ zhotovit kopii notového záznamu. Dnes to vypadá zcela bizarně – kdo by kopíroval noty? Smysl této výjimky pochopíte jenom tehdy, když se podíváte na historii kopírování, konkrétně na kopírování notových záznamů v Anglii na počátku dvacátého století, jak výborně popsal Jiří Zlatuška.

Obraz  hladovějícího autora či umělce obíraného piráty je v zásadě mylný. Ve většině případů autor prodává vydavateli práva k prodeji díla za fixní cenu a nebo se s ním vydavatel „férově“ dělí obvykle v poměru 10 % autor, 90 % vydavatel. Obíračka je to tak masivní, že si řada autorů radši založila vlastní vydavatelství a musela pak vést války s jinými vydavatelstvími, protože tato se rozhodně nechovají jako kamarádi, ale snaží se klasicky vytěsnit konkurenci z trhu. Digitální distribuce má šanci takovouto situaci změnit, proti čemuž klasičtí vydavatelé brojí.

i Zdroj: PCTuning.cz

http://www.davidhammerstein.com

S digitální distribucí jsou totiž vydavatelé na štíru a ACTA ukazuje, že se myšlenkově nikam nepohnuli. Jediné, co ACTA v podstatě řeší, je zákaz odstraňování ochran, restrikce a povinnost providerů bonzovat uživatele. Je to opravdu až nepochopitelné, protože sdílecí systémy jasně ukazují, jakým směrem by se to mohlo konstruktivně ubírat. Vydavatelé raději nechají shodit sdílecí systém se 150 miliony uživateli a řeší jeho likvidaci, než aby přemýšleli, jak udělat něco podobného, získat 500 milionů uživatelů, kteří jim každý měsíc budou posílat deset dolarů a jak si pak rozdělit těch pět miliard dolarů, které jim každý měsíc přijde na účet.