Andor ukazuje, že inteligentní zábava pro dospělé existuje | Kapitola 4

A přesto, nějakým záhadným způsobem, vznikl Andor. V roce 2022 vyšla první série a byla to taková A New Hope pro ty, kteří byli nadšení z Rogue One, pohled do toho, jak vlastně funguje Impérium a jak se v něm žije. Zatímco trilogie prequelu se rozplizla mezi space operou a korporátním paskvilem, Andor byl vybudovaný jako thriller, jako cesta jednoho nedůvěřivého, nikoliv přesvědčeného chlapa, který se chce vyhnout imperiálním pořádkům – a to ho zavede mezi rebely, kteří mu nevěří, protože to je – řekněme si to otevřeně – sebestředný píčus.

Ano: Cassian Andor je sebestředný píčus, je to reálná postava se spoustou vad. Žádný ideál. 

Obecně Andor má strašně málo postav, které bychom označili za idealisty – a díky tomu je výsledek tak uvěřitelný, tak pochopitelný, tak blízký. Idealisté vidí věci v pastelových barvách nebo v téměř shakespearovských chmurách, jako je Luthen Rael, nádherná, tragická a depresivní postava, která se staví osudu v duchu básně „Do not go gentle into that good night“ od Dylana Thomase. Luthen je někdo, kdo si uvědomuje tíži svého tragického rozhodnutí; vnímá to, jak se k němu blíží ISB – ale stejně do toho jde s odhodláním temné shakespearovské postavy v odhodlání naplnit svůj osud.

A tohle dělá z Andoru něco, co není popcornová zábava pro celou rodinu – a to je dobře.

Andor se nebojí dívat i na druhou stranu – a ukazuje nám ty, kteří věří v Impérium, Syrila Karna, který věří v pořádek, a Dedru Meero. Ta už na něj úplně nevěří, ale věří v to, že to, co dělá Impérium, je vždycky dobře. Tohle je odvážné a to je dobré, protože Andor nám neukazuje záporné postavy jako někoho, kdo je jenom karikatura, neukazuje hlupáky, neukazuje to, co servíruje běžná propaganda: Ukazuje nám lidi, kteří – ať už z jakéhokoliv důvodu – se dobrovolně vydávají na temnou stranu. 

Tyhle dva naprosto miluju – Syrila proto, že si až do konce zachovává víru, ale taky pochybnosti – až konečně dojde do bodu, kdy už to nejde dál. Dedra naproti němu tu čáru překročí s vědomým rozhodnutím a pokračuje ve své cestě dál, než konečně zjistí, že Impérium jí dovolí vystoupat jenom tak vysoko, jak bude užitečná. A potom… potom ztratí všechno.

Celé je to dobré a syrové a dospělé – a mě trvalo asi den, než mi došlo, že konec druhé série Andoru přesně navazuje na začátek Rogue One – a ten zase navazuje na čtvrtý díl ságy, tedy první díl první trilogie. Že je to celé spojené, že to dává smysl. A že co celé napsal Tony Gilroy, který se podílel i na Rogue One.

A pak jsem si řekl: Ty vole, kde mohly být Star Wars, kdyby to dostal do ruky on nebo někdo jiný, kdo má stejný respekt k celému tomu světu, jako ho má on? Jak dobré to mohlo být, než to zprasila banda korporátních amatérů…