Člověk versus počítač: Kdo drží tlačítko? | Kapitola 2
Seznam kapitol
Část výzkumníků se obává vzestupu počítačové superinteligence. Ve skutečnosti potíže s umělou inteligencí už začaly – a to ne proto, že by AI po benderovsku v noci snila o tom, že „vyvraždí všechny lidi“. Začaly proto, že se její názor na věci občas liší od toho, jak problém vidí lidé, což vede k technickým katastrofám.
Etologie (nauka o chování zvířat) naznačuje, že existuje velké množství různých forem inteligence, které se navzájem liší. Individuální chování hmyzu je velmi jednoduché, ale také velice efektivní, což potvrdí každý, kdo se kdy pokoušel chytit mouchu. Moucha má oproti vyšším organismům výrazně menší výpočetní výkon, což jí pro její účely ani moc nevadí. Je lehká a její exoskelet je pevný a pružný, takže když její systém řízení udělá chybu, tak do něčeho narazí, zvedne se, oklepe a není problém. Takový systém řízení stačí mouše, ale do letadla bychom ho jistě nechtěli.
U tohoto videa si můžete zapnout české titulky
Dále tu máme emergentní chování, které se objevuje u společenského hmyzu. Mraveniště dokáže řešit problém obchodního cestujícího (tedy hledání optimální trasy) mnohem efektivněji než současné počítače, přičemž to opět nevyžaduje na straně mravence nějaký zvláštní výpočetní výkon. Mravenci se pohybují zpočátku náhodně, přičemž vylučují feromon. Pokud je ho někde více, snaží se následovat trasu. Kratší trasy lze absolvovat vícekrát, síla feromonového značení tam roste, tyto cesty jsou stále více frekventované a nakonec se mravenci pohybují po prakticky optimální trase.
Vizualizace feromonových stop mravenců
Pokud byste se pokoušeli optimální cestu pro mravence spočítat, byl by to docela složitý problém, zvláště když započítáme všelijaké trable, které se na cestě vyskytují – těžký terén, lezení do kopce, dravci a nebo třeba stezka, na které vás zajede cyklista. Emergentní distribuovaný algoritmus mraveniště naopak funguje z hlediska mravenců perfektně (zahrnuje všechny typy problémů na které cestou narazí, protože se přirozeně převádí pouze na čas potřebný k dosažení), nevyžadují žádný paměťový prostor (protože se feromon nanáší přímo na terén), žádný komplikovaný přenosový a synchronizační protokol (každý mravenec funguje samostatně a komunikuje maximálně s nejbližším okolím) a vůbec je to tak vychytané, že s tím mravenci vystačili odhadem nějakých 90 milionů let. Pro svůj účel nich lepšího nepotřebují.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
