Digitální májá: Jak žijeme v počítači stvořené iluzi
i Zdroj: PCTuning.cz
Hry Článek Digitální májá: Jak žijeme v počítači stvořené iluzi

Digitální májá: Jak žijeme v počítači stvořené iluzi | Kapitola 2

Michal Rybka

Michal Rybka

23. 1. 2021 03:00 8

Seznam kapitol

1. Vidět, co vidět nelze 2. Všudypřítomné domýšlení 3. MP3 4. Kde nic není, počítač bere 5. Rekonstrukce 6. Podvod na mozek

Indický pojem májá označuje iluzi, do které člověk upadá a která mu zastírá pravou podstatu věcí. Počítače nám dnes realitu nahrazují – a to nemluvím o sociálních bublinách anebo hrách, ale o tom, že nám digitálně dopočítávají obraz i zvuk. Doslova vidíme a posloucháme to, co není!

Reklama

Pokud jde o počítačovou práci s daty, mohli bychom onen záznam klidně vyřadit jako odlehlou hodnotu a jít dál. Ono se s daty obecně špatně pracuje, takže si je často poohneme tak, aby nám to sedělo a aby s nimi nebyly potíže. Kdyby účetní pracovali s každou anomálií takhle, tak v životě účetní uzávěrku nedodělají. Anebo naopak – kdyby anomálie hlídali více, možná by nedošlo ke kauzám, jako byl Enron. Někdy je lákavá iluze atraktivnější než detailní hrabání se v datech. To byste taky mohli ledascos vyhrabat!

Domýšlení si chybějícího je všudypřítomné – a dnes bychom si svět digitální zábavy dokázali jenom těžko představit. Ztrátové komprese, upscaling obrazu, DLSS – to všechno jsou technologie, kde necháme počítač, ať si domyslí něco, co není – a obvykle jsme s výsledkem spokojeni. A začalo to nenápadně – objevem psychoakustiky.

Otázkou vnímání a reprezentace skutečnosti v naší mysli se zabývali už řečtí filozofové. Jako obvykle šlo o hluboké, leč prakticky nepříliš použitelné myšlenky, na skutečný rozvoj musela psychoaukustika počkat až do 19. století, kdy se téma vnímání začalo rozebírat vědecky. Tehdy fyzikové přišli na to, že zvuk je vlastně tlaková vlna, nese energii, má vlnové vlastnosti – a tudíž je možné ji zaznamenat a reprodukovat.

V roce 1860 Gustav Fechner napsal Základy psychofyziky, kde se zabýval myšlenkou, že fyzikální procesy se přímo promítají do psychiky, můžeme je měřit a můžeme formulovat zákony jejich proměny. To vedlo k otázkám jako je problém, jak se lokalizuje zdroj zvuku v prostoru, jaké jsou hranice vnímání zvuku a podobně.

Výzkum postupně vedl k určení frekvenčního rozsahu, ve kterém ucho slyší, jak vnímá jednotlivé frekvence a jak vnímá hlasitost zvuků, jaké jsou jejich minimální limity, jak se tyto parametry mění s věkem a jaké další meze má lidské vnímání. To v roce 1894 vedlo k objevu akustického maskování, kdy se ukázalo, že přítomnost maskující frekvence dokáže lidskému sluchu ukrýt přítomnost maskovaného zvuku. Americký fyzik Alfred Mayer přišel na to, že pokud má jeden zvuk hlasitost vyšší o 16 dB než zvuk jiný, tak mozek vnímá jenom ten hlasitější. V roce 1959 vytvořil Richard Ehmer kompletní sadu křivek, která tento jev mapuje pro všechny jednotlivé frekvence.

Tento jev byl dlouhou dobou pouhou zajímavostí – do doby, než se výzkumníci začali zabývat otázkou, jak efektivně zakódovat zvuk tak, aby využíval co nejmenší možné přenosové pásmo. Přenášení zvuků byla ostatně důležitá motivace, protože dlouhé linky jsou zarušené, a tak se zpočátku řešily věci, jako která pásma jsou důležitá pro to, aby byl telefonní hovor srozumitelný, ale časem došlo i na tohle: Je možné ze záznamu zvuku vyrazit nějaká data tak, aby byl výsledek stále velmi podobný originálu?

Předchozí
Další
Reklama
Reklama

Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.

Reklama
Reklama