Herci versus AI: Krádež není inovace, je ale herectví inovace? | Kapitola 3

Článek

AI model LTX2 směle konkuruje placeným generátorům videí

Blíží se konec generování videí přes placené služby. Videa k nerozeznání od reality zvládnete už i na svém počítači.

Milan Urbanec

37

A to není jediný rozdíl. Dnes se točí způsobem, který vypadá méně realisticky a méně uvěřitelně než to, jak se točilo dříve. Je to možná částečně otázka estetické volby, například se mluví o tom, že starší filmy se natáčely s velkou hloubkou scény, takže v obraze vidíme víc detailů a tím působí reálněji. Dojem realismu rovněž značně ovlivňuje i pohyb kamery, osvětlení a celková stylizace, ale zdá se, že i čistě digitálně vytvořený film může působit velice věrohodně a realisticky. 

A teď přichází otázka: Pokud si můžeme vytvořit herce s libovolným vzhledem, co přesně je na něm tak unikátní, že by se to nedalo nahradit AI? Herectví má svoji neoddělitelnou psychologickou komponentu, která vytváří věrohodnost nebo nevěrohodnost nebo přetahuje emoce až do roviny parodie či hysterie. Každý, kdo se podívá na domácí amatérskou produkci a srovná ji se špičkovou filmařinou, je schopen rozeznat, že něco tam je jinak, zatraceně jinak. Paradoxně to ale nemusí být tak, že profesionál je uvěřitelnější, ostatně proto si řada filmařů vybírá tolik „neherců“, jejich podání jim přijde přirozenější než u absolventů herectví.

V herectví a v jeho technikách se nevyznám, nicméně chápu, že to je namáhavé, že to není pro každého a že si to s sebou nese nemalou cenu, zvláště když se „převlékáte“ do psychologie někoho jiného a potom se z ní zase musíte dostat ven. U českých herců se jejich osudům věnuje například kanál Filmstory, který sleduje osudy těch slavnějších i těch méně slavných – a podle všeho není jednoduchý ani jeden z případů, ke kterým herectví vede: Ten, kdy herec zazáří a pak obor opustí, ten, kdy se v něm nechytne, a ani ten, kdy je úspěšný a ono to jednou skončí. V tomto kontextu chápu, že to není vůbec lehké.

Ale je to tak unikátní, že to přináší něco, co nelze nijak nahradit – nebo že to obor kreativním způsobem rozvíjí? Ve zlaté éře filmu, tedy v první polovině 20. století, se zdálo, že tomu tak je. Potom přišla producentská exploze – a najednou začali být agenti důležitější než herci, protože jich byl masivní přetlak. 

Agenti začali modelovat herecké hvězdy do podoby, ve které je mohli udat studiím – a celé se to začalo měnit v mašinu, která herce spíš vytěžovala než naopak. Právě moc a vliv producentů nás dovedlo do toho nejhoršího – do éry Harvey Weinsteina a Diddyho. Ti zneužívali své pozice a toho, že kontrolovali přístup nadbytku herců a hudebníků k projektům, které dokázali vždy nějak pokrýt a nějak na nich vydělat. To samo o sobě znamená, že role herce na úspěchu projektu je možná velká, ale není kritická, v mnoha případech je možné je možné herce vyměnit a nic hrozného se nestane.

Výhody AI herců

S nástupem AI je více než jisté, že studia budou využívat AI herce. Za prvé, jim není třeba platit – a hlavně jim není třeba dlouhodobě platit podíly z royalties. Za druhé, máte nad nimi plnou kontrolu a plnou právní kontrolu, nehrozí, že například s časem změní názor a budou vás žalovat. Za třetí, máte nad nimi plnou mediální kontrolu, takže nehrozí podobná PR katastrofa, která potkala Disney s Rachel Zeglerovou. 

Problém s herci je obecně v tom, že žijí v jisté signalizační bublině – a přestože se příliš nevyznají v politických otázkách nebo v technologiích, tak využívají svoji viditelnost k tomu, aby šířily nějaký názor. To často nefunguje, protože jejich vliv se obecně přeceňuje, ale jindy to vede k zajímavým katastrofám, zvláště když se herci obrátí proti zdroji svého úspěchu, jako se stalo Radcliffovi a Watsonové ve chvíli, kdy se vymezili proti Rowlingové. 

Dělali proto, že následovali hromadný „vibe“ a nějak u toho ignorovali, že nebýt Rowlingové, nedostali by příležitost k průlomovým rolím v Harry Potterovi – a také tomu, že celá jejich kariéra je na Rowlingové tak nějak založena. Takže když se to celé začalo otáčet a celebrity začaly opatrně názory měnit, Rowlingová neváhala a Watsonovou dost natvrdo setřela. 

A to je ukázka dalšího rizika, které herci nesou, alespoň v kontextu svého okolí: Mohou svými postoji podpořit jak díla, tak i studia, ale mohou je také docela kvalitně zničit. Tahle věc je dvousečná, protože rozhodné postoje dělají z mnoha herců morální příklad, ale zároveň také mohou způsobit, že se díla, ve kterých hrají, odsunou na vedlejší kolej nebo přímo do trezoru. A to není to, o co studia usilují.

Ve finále to pak nemusí být o tom, že by studia a vlastníci duševního vlastnictví neoceňovali viditelnost, kterou jim herci přinášejí, ale to, že jsou rizikoví. V případě Sněhurky (2025) od Disney vznikla téměř dokonalá PR bouře, kde se sešla snaha aktivisticky měnit děj příběhu, do toho se přidala Zeglerová se svými komentáři, nastal rozpor s Gal Galdotovou kolem dění v Gaze – a najednou z toho celého byla obrovská katastrofa. V tomhle kontextu pak může jít o to, že AI herci jsou prostě bezpečnější volba, protože nad nimi má studio naprostou kontrolu.