Herci versus AI: Krádež není inovace, je ale herectví inovace?

Článek

AI model LTX2 směle konkuruje placeným generátorům videí

Blíží se konec generování videí přes placené služby. Videa k nerozeznání od reality zvládnete už i na svém počítači.

Milan Urbanec

37

Američtí umělci vytvořili novou petici proti AI pod názvem „Stealing isn't Innovation“, která říká, že si myslí, že jim umělá inteligence krade jejich unikátní díla. 

Jejich argumenty nejsou technicky správné v tom smyslu, že generativní AI nekrade, ale učí se podobně, jako se učí lidé – a u veřejně dostupných děl se můžete inspirovat a používat jejich styl, tohle legální je. Diskutovatelné je to, zda zpřístupnění díla znamená, že můžete toto publikované dílo použít v učícím setu pro AI, anebo ne, ale osobně si myslím, že vylučování některých autorů nevyřeší nic, stejně jako nic nevyřešily paywally. Pamatujete si, jak nám před patnácti lety vykládali, že paywally vyřeší problém s informacemi zdarma? No, zafungovalo to naprosto skvěle, že?

Tím, že se vyřadí část učebního setu, se rozhodně AI učit nepřestane, problém nezmizí, jenom zmínění umělci nebudou mít svoje peníze, a navíc je modely budou ignorovat. To v překladu znamená, že se učení nezastaví, pouze bude založené na volných informacích a výsledek bude více klasický, to je asi vše. Pořád to bude vyhovovat pro většinu použití, takže to nevidím jako něco, co by cokoliv řešilo.

Rád bych se ale pozastavil u jiné věci – u takzvaných výkonných umělců, tedy těch, kteří vystupují před publikem. Klasický autor pracuje někde ve skrytu, doma, na půdě, na zahradě, v lese nebo třeba ve vinném sklípku – a kutí tam dílo. Výkonný umělec ho předvádí, tedy prezentuje. Někdy se to prolíná, velmi často ale ne: Skladatel dílo složí, ale na koncertě ho předvádí někdo jiný, někdo, kdo hraje z jeho partu. 

A tady to začíná být zajímavé. Proficience je určitě částí toho, co považujeme za umění, protože to opravdu musíte „umět“. Řada skladeb je technicky velice těžká – Rachmaninovův Klavírní koncert číslo 3, houslové koncerty od Paganiniho, najdeme i velice těžké kusy pro kytaru nebo elektrickou kytaru. To všechno je technicky těžké zahrát – a v preciznosti oné performance najdeme ono unikátní umění – vždyť o Paganinim se říkalo, že je tak dobrý jenom proto, že uzavřel smlouvu s ďáblem!

Věc se má jinak, pokud do toho začne vstupovat technika. Elektronická syntéza dokáže zahrát věci, které se na klasických nástrojích zahrát nedají – a to tak složitě a precizně, jak si jenom sami přejete. Nejsou tam žádné limity, naprosto žádné. Už to je, mimochodem, důvod, proč řada umělců opovrhuje hudební syntézou – jakmile z performance vypadne lidský faktor, který dává performanci „lidskou dynamiku a interpretaci“, tak to pro ně není ono. Přitom to je pouze první případ, kdy strojové možnosti překročily ty lidské.

Další třídou je rozšíření syntézu zvuku na „cokoliv“. Zatímco klasické nástroje jsou limitované svou fyzikální konstrukcí, stroje prostě generují výslednou akustickou vlnu – a ta může být jakákoliv, takže počítačová syntéza může používat v podstatě neomezené množství dosud neexistujících nástrojů. Je do značné míry otázkou naší vkusové konvence, že se i tam víceméně držíme existujících nástrojů, patrně proto, že za nimi je hodně hudební teorie o tom, jak skladbu stavět.