Informační přetížení: Topíme se v oceánu informací, a bude hůř
i Zdroj: depositphotos.com
Internet Článek Informační přetížení: Topíme se v oceánu informací, a bude hůř

Informační přetížení: Topíme se v oceánu informací, a bude hůř | Kapitola 5

Michal Rybka

Michal Rybka

3. 6. 2022 16:30 14

Seznam kapitol

1. Příliš mnoho vedení 2. Co se v mládí naučíš, ve stářjí je ti k ničemu 3. Starého psa novým kouskům... 4. Mozek není splachovací 5. Cesta stromem poznání 6. Čas je proti vám

Pokud opustíte tradiční zdroje, ocitnete se na kraji oceánu informací. Jsou konfliktní, těžko se ověřují a je jich takové množství, že je člověk nedokáže ani absorbovat, ani se v nich vyznat.

Reklama

Když se bavím s novináři a konstatuji, že často používám Wikipedii, tak se mi běžně smějí: „Jo, jistě, tam je pravda.“ No – často není, protože jde o kolaborativní dílo, do kterého přispěvatelé někdy zasahují účelově. Pro někoho je Wikipedie primárně o znalostních kondenzátech, které vám zkráceně (a často nesrozumitelně) odpoví na určité téma. Já za cennou považuji naopak její strukturu, která vám mimo základních informací dodá reference na podobná témata a na zdroje, ze kterých vycházejí. Není podstatné, co Wikipedie tvrdí, ale kam vás navede.

Když to popíšu algoritmicky, dovoluje vám někde začít a prohledávat do hloubky, což je na míle daleko od starého systému, kdy vám někdo doporučil knihu a s její pomocí jste hledali jiné knihy. To, co vám nakonec vyšlo, obvykle souviselo s tím, v jakém stromu poznání jste právě uvízli, protože je úplně normální, že to nakonec skončí sebereferencemi. A to, u oborů, které se opírají o těžko opakovatelné studie, je obří problém: Tak například v psychologii je replikovatelnost původních studií necelých 50 %, což nijak nebrání tomu, že se hojně citují a opakují.

A tady narážíme na obrovský problém: Běžně můžeme najít zcela protichůdné studie, které citují jiné studie – a podle toho, které si vyberou, vlastně selektivně budují svoji vlastní argumentaci. Do značné míry je pak důležité zjistit, kdo je ten člověk, který studii napsal a odhad toho, proč ji napsal. 

Na jedné straně spektra jsou bláboliví báchorkáři, jako je Jaroslav Dušek, který si svoje tvrzení doslova tahá z rukávu, na straně druhé jsou ty horší případy, které vypadají systematicky, svoji argumentaci budují logicky a mají zdroje, ale jen s nimi pracují selektivně, což zkresluje jejich ověřitelnost mnohem komplikovanějším způsobem.

Nejlepší případy jsou ty, kdy autor buduje svoji vlastní argumentaci přímo před vámi. Mám rád staré filozofy, protože vám obvykle předloží jasnou a krátkou úvahu, zatímco ti novější vás zavedou to temného myšlenkového lesa a tam vás nechají napospas vlkům. Některé věci, jako je Einsteinova „Elektrodynamika pohybujících se těles“ z roku 1905, jsou odvážné, ale jdou přímo a čistě od předpokladů k závěrům. Je to dost možná nejčistší vysvětlení speciální teorie relativity, které je pochopitelnější než jiná, která se pokoušejí vysvětlovat speciální teorii relativity příměrem. Je prostě vidět, že to Einstein vymyslel sám a předkládá nejučesanější formu svých úvah, je to svého druhu intelektuální krása, pokud to tak můžu nazvat.

Ale tyto věci jsou vzácné. Ve skutečnosti se pohybujeme v moři informací, ve kterém je těžké byť jen zjistit existenci informace, protože nám ji vyhledávače někdy dodají, jindy ji skryjí. Jistě se i vám stalo, že jste chtěli jen dohledat něco, co jste už viděli, ale pamatovali jste si to jenom vágně – a pak zjišťovali, jak je vlastně těžké to najít, přestože víte, že to existuje. Algoritmy, učící se podle popularity, se v tomhle směru můžou obrátit proti vám. 

Předchozí
Další
Reklama
Reklama

Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.

Reklama
Reklama