Informační přetížení: Topíme se v oceánu informací, a bude hůř

Množství informací, které civilizace sesbírala, je dnes tak obrovské, že dávno přesahuje kapacitu jednotlivce. Občas narážím na jedince, kteří sebe sami označují jako polyhistory, což je úsměvné, protože to znamená, že buď nechápou, co to je polyhistor, anebo ztratili veškerou soudnost o svých schopnostech. Polyhistor je někdo, kdo obsáhl veškeré lidské vědění – za posledního skutečného polyhistora se považuje Leonardo da Vinci.

Od té doby máme polymathy, což jsou lidé, kteří zvládli několik různých oborů. Popravdě – zvládnout perfektně dva až tři obory lidského poznání je dnes zhruba stejně obtížné, jako být polyhistorem za Leonarda – s tím rozdílem, že Leonardo byl navíc extrémně vynalézavý a taky to byl umělec, což je velmi vzácná kombinace obecně. Zbytek problému je v tom, že meze lidského poznání se enormně posunuly – a stále se posunují způsobem, který prostě není kompatibilní s lidskou mentální kapacitou.

Dřív jste byli za borce, když jste z hlavy znali periodickou tabulku prvků anebo všechny viditelné hvězdy na nebi. Teď si představte, že by k tomu přibyl kompletní lidský genom anebo například aktuálně známé exoplanety. Ne, objektivně už žádný jedinec nedokáže pojmout veškeré lidské vědění. Je ho příliš moc a jeho nárůst jeho objemu stále akceleruje.

Jedna z teorií inteligence vychází z toho, že inteligence je samoorganizovaná paměť, která už si dokáže nejen vybavit, ale i generalizovat a provádět inference. Pokud to tak je, pak můžeme očekávat vznik superinteligence právě ze strany obřích databází, které schraňují lidské znalosti – a které je dokážou třídit a uspořádávat způsobem, jaký už prostě není lidské mentální kapacitě dostupný. Umělou inteligencí vyvinutý enzym rozkládající PET plasty vznikl prací s databází 19 000 proteinů, což je objem pro jedince prakticky neuchopitelný.