Jak na parádní zvuk nejen pro Youtube, Twitch nebo podcasty: Jaké jsou dnes možnosti a co to bude stát | Kapitola 4
Seznam kapitol
Popularita podcastů neklesá, spíše naopak. Také na Youtube se snaží prorazit každý, kdo má co říct. Už jste asi zjistili, že když u takového videa či podcastu z dílny amatérského tvůrce zvuk nestojí za nic a nejde mu rozumět, nedá se to dlouho sledovat. Zajistit zvuk v uspokojivé kvalitě je dnes přitom i díky počítačům snazší a levnější než kdy dřív. My si shrneme vše, co je potřeba vědět, abyste dosáhli lepších výsledků nehledě na váš rozpočet, ambice, nebo odborné znalosti.
Charakteristiky mikrofonů
Nehledě na to, čím k PC nebo jinam mikrofon připojujete, u něj bude většinou uvedena řada parametrů, pod nimiž je pro laika těžké si něco představit. Začneme směrovou charakteristikou a těmi z jejích typů, které se nás týkají především.
- Omnidirekcionální (všesměrová) charakteristika je velmi běžná, najdeme ji v levnějších přístrojích a často i u elektretových mikrofonů v mobilních telefonech (můj odhad, výrobce tohle často ve specifikacích neuvádí). Ale také u speciálních měřicích mikrofonů.
- Bidirekcionální (osmičková) se použivá u některých způsobů stereofonického snímání. Speciální stereomikrofony bývají rovněž zdvojené.
- Kardioidní se pro naše účely hodí nejvíce. Mikrofon přijímá zvuk především ze směru mluvčího a potlačuje příjem (hlavně vyšších frekvencí) zezadu.
SNR
(Signal-to-Noise Ratio / odstup signál-šum) říká, kolik šumu se v nahrávce vyskytne. Obvykle se u neprofesionálních mikrofonů pohybuje někde mezi 70-80 dB. Jakmile je tento údaj hluboko pod 90 dB a nepohybuje se kolem 100 dB, je jisté, že šum bude zřetelně slyšitelný. To vadí víc u reprodukčních zařízení. Všechny ty integrované zvukové karty apod. dřív šuměly právě pro to, že se SNR pohybovalo kolem 90 dB. Spíš pod nimi. U mikrofonu šum nemusí být takový nepřítel, jak se může zdát. Někdy bývá slyšitelný i u těch špičkových, nicméně v pasážích, kde hlas není slyšet, jej lze snadno odstranit, a v momentech, kdy hlas slyšet je, většinou mírný šum na pozadí nevnímáme. Šum se do hudebních nahrávek leckdy přidává i uměle, činí je totiž našim „analogovým“ uším stravitelnější, saturovanější (např. Titanium od D. Guetty). Je to jeden z důvodů, proč mnozí označují zvuk vinylu a magnetické pásky za příjemnější než zvuk digitální. Vy totiž z digitálního záznamu můžete vystříhat leccos, třeba i nádechy mluvčích mezi slovy, (nejen) já to ale silně nedoporučuji. Zvukově je taková věc sterilní, vykastrovaná, zní nepřirozeně, chladně. V případě, že právě to je váš umělecký záměr, proč ne, jinak pozor na to. K SNR dodám, že stejně jako mnohé zvukové parametry nemusí ani toto číslo mnoho vypovídat o kvalitě daného mikrofonu. Důležité je, jestli výsledek zní dobře, na ničem jiném nezáleží.
Technologie mikrofonních snímačů
Odvozuje se od něj zaměření mikrofonu a jeho kvalita. Za nejkvalitnější jsou považovány mikrofony kondenzátorové (lampové), vyžadují však přídavné napájení. Jejich poddruhem jsou elektretové mikrofony, často používané v přenosných záznamových zařízeních. Široce používaná je také technologie dynamických mikrofonních snímačů, které jsou nasazovány především při pódiových vystoupeních. Jsou méně citlivé a zároveň mechanicky odolnější než kondezátorové mikrofony, proto jsou pro veřejná shromáždění a hlasitý zpěv vhodnější.
Vzorkovací frekvence a bitová hloubka
Pokud jde o bezeztrátový záznam zvuku (PCM / WAV, příp. FLAC apod.), je Red Book Standard, neboli IEC 908, který se poprvé objevil v roce 1980, stále dostačující. Jedná se o závazné technické parametry zvuku pro CDDA (Compact Disc Digital Audio System).
Zaříkávání Hi-Res Audia, aneb když CD kvalita nestačí
S rozmachem Ultra HD rozlišení displejů se začíná mluvit i o potřebě vyššího rozlišení zvuku, pro něž se vžívá mnohoslibné…
Na tomto místě bych odkázal na můj sice starší, ale stále platný článek o Hi-Res Audiu (HRA). V kostce jde spíše o marketing, prakticky neuslyšíte mezi záznamem v CD kvalitě a tím v HRA nikterak zásadní rozdíl. CD kvalita činí 44,1 kHz / 16-bit, HRA je cokoliv víc. Za mě sem patří především hodnoty, jako 96 či 192 kHz / 24 či 32 bitů, a také další, novější standardy DSD. Zajímavá je hodnota 48 kHz / 24 bit, která přišla až po CD (umí ji DVD-Audio nebo SACD). Má smysl, jelikož nabízí rozumnou – a kvůli fyzikálním limitům lidského sluchu (viz. Nyquistův-Shannonův vzorkovací teorém) i dostatečnou – šířku navýšení slyšitelných frekvencí a spolu s tím také vyšší bitovou hloubku. Navyšování bitové hloubky má dle mého názoru u audia reálnější význam než navyšování vzorkovací frekvence. Vyšší bitová hloubka se může na výsledku pozitivně slyšitelněji podepsat. A i když ji lze přirovnat k hustotě pixelů na monitoru, rozdíl není stejně zásadní jako například při srovnání VGA a 4K. Pokud bych produkoval totožnou skladbu ve dvou různých verzích, tzn. jednu v CD kvalitě a druhou ve 192 kHz / 24-bit, drtivá většina posluchačů by ve slepém poslechovém testu nepoznala rozdíl.
Související články
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
