Když si Slunce upšoukne aneb masivní elektrifikací vpřed do pravěku! | Kapitola 3
Seznam kapitol
Současné zelené hnutí, vedoucí nás k „plně udržitelné budoucnosti“, bude sotva udržitelné i za normálních okolností. Bohužel stačí jedna carringtonovská událost, aby uvrhla elektrifikovanou utopii do madmaxovského pekla: A ty opravdu velké podle biologických záznamů nastávají průměrně jednou za dvě stě let, přesněji řečeno za poslední milénium nás postihly alespoň šestkrát.
Pokud se elektrická síť nemá rozpadnout ani za pěkného dne, musí se oscilace v dodávkách OZE balancovat jinými zdroji. Zatím většinu energie dodávají tvrdé zdroje (tepelné a jaderné elektrárny), které mají ale tu vlastnost, že se jejich výkon nedá měnit dost rychle, najetí a odstavení bloku trvá typicky půl hodiny i více, zatímco solární OZE mění výkon doslova od sekundy k sekundě. Pro domácí řešení s vlastní baterií není solární panel problém, baterie dokáže se změnami nabíjecího proudu žít, ale pokud zapojíte opravdu velké pole přímo do sítě, dokáže to s ní pořádně zacvičit oběma směry.
Aby se něco takového dalo ustabilizovat, potřebujete buď rychlé zdroje (typicky plynové elektrárny, vodní elektrárny) anebo zdroje akumulačního charakteru, což jsou třeba přečerpávací elektrárny anebo dnes tak oslavované alternativy k bateriím, jako jsou tlakové baterie (při nadbytku energie se tlak zvyšuje, snižováním tlaku se generuje energie), tepelné baterie (při nadbytku se zahřívá objekt s velkou tepelnou setrvačností), jílové baterie (levný vysokoobjemový analog klasické baterie s nižší energetickou hustotou) anebo potenciálové baterie, což jsou sice třeba právě přečerpávací elektrárny, ale i v médiích masově oslavované nesmysly jako vytahování závaží nahoru z dolu. Či moje volovina nejoblíbenější, kdy nějaký megamyslitel přišel na to, že by mohl ukládat energii tak, že by v nadbytku jezdily elektromobily do kopce a během nedostatku by jely z kopce a generovaly energii rekuperací.
By Caumasee - Own workCC BY-SA 4.0, Link
Víte – na tom, že zelenistická média podobné nápady oslavují, je vidět to, že jejich redaktoři i autoři těchto výmyslů prospali jak fyziku, tak techniku. Naprosto si neuvědomují, jak složitá řešení to jsou, kolik vyžadují údržby a jaké jsou reálné náklady na jejich provozování. Nejfunkčnější jsou bezúdržbové technologie, jako byly římské akvadukty – stačilo je čas od času čistit a fungovalo to. Když to srovnáme se zvedáním závaží do betonové pyramidy, máme extrémně složitou potenciálovou baterii, o kterou se musíte permanentně starat a udržovat ji, jelikož se tam může podělat kdykoliv cokoliv – přičemž tím velké množství energie stejně neuložíte.
Pokud jde o otázky energie, je naprosto nasnadě thorium, což bude hlavní zdroj v Indii, v Číně a v dalších zemích, kde jim ještě nepřeskočilo – už jenom proto, že Indie potřebuje hodně energie a má největší známé zásoby thoria na světě. Takže Čína vyvine thoriové reaktory, zobchoduje je s Indy za thorium – a bude je prodávat i jinde, třeba Egyptu, který má thoria taky hafo. Mezitím tam budou vyvíjet fúzi, protože to nejsou blázni.
My blázni jsme, takže třeba Rakousko sází na hydroelektřinu. Jenže zelenistům se dnes příčí už i přehrady, protože prý generují metan (veškerá příroda generuje metan, je to doslova biosignatura života).
Kromě toho sázet na hydroelektřinu také znamená, že současně nevěříte na tvrzení klubů typu Intersucho, protože hádejte, na co vám je hydroelektrárna, když pro ni nemáte vodu...? Pokud by skutečně došlo k tomu, že dojde k výraznému poklesu srážek, nebudete mít ani vodu, ani energii.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
