Když vás vygumují: Potřebujeme digitální listinu práv a svobod?
i Zdroj: PCTuning.cz
Hry Článek Když vás vygumují: Potřebujeme digitální listinu práv a svobod?

Když vás vygumují: Potřebujeme digitální listinu práv a svobod? | Kapitola 4

Michal Rybka

Michal Rybka

11. 8. 2018 03:00 37

Seznam kapitol

1. Spiknutí 2. Koho mažou, ten jede 3. Johann z Arku 4. Proč negrilovat 5. (Velcí) bratři ve víře 6. Na doživotí i bez soudu

To nejhorší a úplně nejhloupější je, když pravicového konspiračního teoretika eliminují během jediného dne čtyři technologické platformy. A pak jim k tomu začnou tleskat média, která celou dobu kritizoval. Tím – v jeho očích – nepřátelé jen potvrdili, že jeho teorie jsou pravdivé. A jeho fanoušky mohou změnit ve fanatiky.

Reklama

Narazil jsem na dva zajímavé protiargumenty. Ten první se týká otázky, zda je sociální síť platforma, anebo vydavatel. Platforma je něco jako parkoviště, kam si lidi jezdí, jak chtějí a dělají tam různé věci. Vlastník platformy nezodpovídá za to, co tam dělají, pokud tam dělají něco špatného, je to věc policie. Pokud přijede například parta motorkářů a udělají si vatru, od které chytí sousední budova, je to problém motorkářů, ne parkoviště.

Vydavatel funguje jinak: Funguje skutečně tak, že autor přijde, někdo si jeho text přečte, schválí ho, edituje, zpracuje a vytiskne. V takovém případě ale je zodpovědný za obsah. Proto byl kupříkladu souzen vydavatel Main Kampfu Michal Zítka. Pokud jsou sociální média vydavatelem, pak nesou zodpovědnost za obsah, který se na nich objevuje – ne jenom lidé, co to píšou, ale přímo oni. Z toho by se sociální sítě rády vyvlekly, ale přesně to se jim pokouší přišít připravovaná evropská legislativa EDSM.

Sociálním sítím se pochopitelně idea, že by byli pokutováni za uživatelský obsah, nelíbí – a proto tvrdí, že jsou platformou. Jejich pravidla jsou ale nastavená tak, že se chovají jako vydavatelé – a nejen to, oni ze zveřejněného obsahu přímo profitují. Nakonec se tedy musí rozhodnout, co vlastně jsou, protože se nemůžou chovat jako obojí. Nemůžete pronajmout pozemek nacistům, kteří si tam založí klubovnu, vydělávat na reklamách na stěnách budovy a pak, až přijde policie, se tvářit že to není váš problém.

Největší problém se sociálními sítěmi je v tom, že jsou nesmírně rozsáhlé a přitom kontrolované malým počtem lidí. Protože operují celosvětově, dostávají se nutně do kolize s místními legislativami, které cenzurují svobodu slova. Američané mají První dodatek, který chrání lidi proti státu – a to velmi rozsáhle. V Evropě jsme byli tradičně vychováváni ve státním paternalismu – stát myslí za nás a ví, co je pro nás dobré. Paternalismus je v zásadním rozporu se svobodou slova, protože stát myslí za nás i v tom, co smíme anebo nesmíme psát, číst a sledovat.

Zdánlivě je paternalismus dobrý, protože nás chrání před sebepoškozením či poškozením. Problém je v tom, že i nejmenší náznak paternalismu otevírá prostor pro jeho zesilování, protože usuzování, co je anebo co není dobré, je zcela v moci státu. Každý krok, který uděláme, zjednodušuje ten další. Začneme omezením lidí, kteří šíří fake news, pak přidáme Main Kampf, protože to šíří nenávist, přidáme Bradburyho a Orwella, protože zpochybňují roli státu, pak přidáme Darwina, protože někoho jeho názory urážejí – a než se nadějeme, máme tu nový Index Librorum Prohibitorum. Podívejte se na seznam autorů, kteří na něm byli – jestli vás nevyděsí tohle, tak už vás nevyděsí nic.

A věřte – katolická církev to s námi myslela stejně dobře, jako to s námi dnes myslí instituce, které bojují proti fake news. Protože zakázané knihy byly fake news své doby. Celý ten pojem jenom maskuje slovo „cenzura“, stejně jako „politická korektnost“ maskuje slovo cenzura. A cenzura je pro každý systém, který to s námi myslí dobře, zcela nezbytná, zásadní a důležitá. Proti cenzuře Američany chrání První dodatek – dokonce jednou z motivací pro jeho vznik bylo oddělení moci státní a církevní.

Specificky novým rysem je to, že dnes nás necenzuruje už jenom stát, ale i dominující technologické instituce. V řadě zemí sledujeme tendence trvale kontrolovat chování lidí, jako je „sociální skóre“, které jako by vypadlo z epizody Nosedive ze seriálu Black Mirror.

Problém je ale v tom, že tato věc už dnes existuje kolem nás – a netlačí ji stát. Sociální sítě mají hierarchii založenou na podobném systému, fungují v nich odběratelé, followeři a liky a podle toho se stanovuje vaše skóre v síti. Sociální sítě si stanovují vlastní zákony a vládnou nad svými uživateli tak, jako nad nimi vládnou státy – jen s tím rozdílem, že svobodní občané států mohou ovlivňovat zákony, zatímco uživatelé sítí to dělat nemohou. Sociální sítě se stávají samostatnou silou, která určuje pravidla pro miliony lidí, kterým vládnou, aniž by se oni mohli podílet na vládnutí. Není to čistá autokracie, ale také to není demokracie, je to něco jako vláda elit. Velmi malá skupina lidí určuje pravidla chování pro obří populace. Velmi zajímavou úvahu na toto téma publikoval Sargon, který to nazývá „sociální parlament“.

Předchozí
Další
Reklama
Reklama

Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.

Reklama
Reklama