Kradu, kradeš, krademe: Proč je ve finále jedno, kdo co od koho opsal | Kapitola 4

Zatímco průmyslové spory o duševní vlastnictví mají ještě nějakou logiku, kdy celkem snadno rozeznáte, že někdo něco udělal tak, aby se to podobalo patentovanému, ale nebylo to patentované, další čeká na exspiraci a jiný používá blokační patenty na to, aby mohl poškozovat zájmy jiných, jsou umělecké spory naprosto uchvacující svou, abych tak řekl, vyžírkovskou imaginativností.

Dnes se snaží kde kdo žalovat jiné za to, že něco je podobné, má to podobný motiv či se používá stejné jméno. Ale, upřímně řečeno, přijde mi zhola podivné, že se někdo pokouší patentovat si nějaké jméno, obecné slovo či koncept, jak se povedlo v roce 2016 Fine Brothers v pokusu trademarkovat si slovo „react“: V podstatě šlo o pokus privatizovat si koncept reakčních videí a žádat prachy po každém, kdo takový formát replikuje.

Celý umělecký svět ale doslova stojí na tom, že se něco staršího přetavuje v to nové. To občas vede k bizarním závěrům, že „nikdo není schopen vymyslet nic originálního“, což je samozřejmě nesmysl. Můžete ukazovat, že něco vychází z něčeho, ale na začátku je vždy někdo, kdo originální myšlenku měl. Je to často neuvěřitelně spletené a má to někdy hodně bizarní charakter.

V České včele z 21. července 1846 například najdeme tuto odpověď Boženy Němcové na to, že do svých báchorek zařadila dílo nepůvodní:

Odpověď na posouzení báchorek Boženy Němcové v čísle Květů 81.

V poznamenání stojí, že je to věc divná, jak se státi mohlo, že se dostala báchorka z Tisíc a jedné noci „O mluvícím ptáku, živé vodě a zlatých jabloních“ do mé sbírky? Tedy myslí pan recenzent, že jsem ji odtamtud vzala a trochu převlečenou za národní prodala?

To by byl nesmyslný člověk, který by, maje vlastní zahradu plnou ovoce, ze sousední bral a ovoce cizí za své prodával. Mohla jsem ji vzít také z Květů, kde co slovenská uvedena byla, a vyjmouc malé varianty, s mou se srovnává. Avšak já ji nevzala ani z Tisíc a jedné noci, ani z Květů; nechce-li mně pan recenzent věřit, ať váží cestu k nám, a já ho dovedu k selce, která mi tu báchorku povídala. Že ani ona, ani její bába, od které ji slyšela, Tisíc a jednu noc nečtly, za to ručím.

Božena Němcová

Výtečně. Věc se má tak, že pohádky putovaly sem a tam v takovém rozsahu, že ona zmíněná klidně mohla doputovat do středu Evropy z Orientu a zdomácnět tu, což se děje úplně běžně. V pohádkách bratří Grimmů najdeme německou lidovou „Duch v láhvi“, která je zjevně přetaveným vyprávěním o džinech z Tisíc a jedné – a to tak přesným, že na rozdíl od nové interpretace džinů plnících přání je duch v lahvi opravdu naštvaný a vražedný: Pouze se z džina změnil na ducha, protože v Německu úplně nechápali, co to je džin.

Ještě povedenější je bulharská lidová pohádka „Lev a člověk“, která zcela zjevně vznikla hybridizací staroegyptské pohádky „O lvu, který hledal člověka“ a indického vyprávění „Uskřípnutá opice“ z Paňčatantram. Víme tedy, že a) není bulharská a b) není lidová, ale napsal ji nějaký vzdělanec, který ta ostatní vyprávění znal a to své doplnil vtipnou glosou, že lvův neúspěch je důvodem, proč se v Bulharsku nevyskytují. Autor vzal jedno vyprávění staré 2500 let, přidal další, staré 1700 let – a elá hop, máme původní bulharské dílo!

Ani my na tom nejsme o moc lépe. Známá česká „Legenda o Bruncvíkovi“ totiž pojednává o saském a bavorském vévodovi Jindřichu Lvu z Braunschweig, který pravda cestoval do Svaté země, ale jinak to byl Němec jako poleno a se Slovany měl společné jen to, že je vyhnal z Meklenburska. Jeho slavný lev je k vidění jako bronzová socha z roku 1166 na Dankwarderode – a vyprávění samo je založeno jednak na artušovské legendě a jednak na Sindibádových dobrodružstvích. „Legenda o Bruncvíkovi“ tak nejenže nemá nic společného s Čechy, ale je to doslova kosmopolitní mišmaš, který jsme tak nějak převzali od svých německých nepřátel a jeho hrdinu jmenovali ochráncem české země.