Kradu, kradeš, krademe: Proč je ve finále jedno, kdo co od koho opsal | Kapitola 6

Klasickým příkladem je Wozniak a Jobs, ale ono to tak bylo vždycky. Nedávno jsem narazil na pozoruhodný případ z počátku 20. století, kdy vznikaly mechanizované systémy pro řízení lodní palby. V té době došlo k zásadnímu rozporu mezi výkonností lodních děl a reálné schopnosti něco trefit, protože než spočítáte palebné prvky, jste vy někde a cíl je někde jinde. V té době vznikají zařízení jako dumaresq, takové svého druhu logaritmické pravítko pro balistické výpočty od Johna Dumaresqua, ale hlavně Argo Clock, což byl už skoro mechanický počítač, se kterým přišel Arthur Pollen. Tento systém dokázal pomocí optického sledování automaticky přepočítávat zdánlivý pohyb cíle na jeho skutečný pohybový vektor. Šlo o inovativní, ale velmi drahé a pro vojáky ne úplně praktické zařízení.

Arthur Pollen musel být hrdý na to, že mu jeho stroj zakresloval polohu cíle, ale vojáci nechtěli polohu cíle, chtěli palebné prvky, protože oni nepřátele nezakreslovali, ale mínili po něm střílet. Tehdy přichází na řadu Frederic Charles Dreyer, dělostřelecký důstojník Royal Navy, který shodou okolností pocházel z astronomické rodiny a měl k matematice velmi dobrý vztah.

Ve spolupráci těch dvou vzniklo něco, co vojáci opravdu chtěli a co jim dávalo data, která skutečně potřebovali: Dreyer Fire Control Table. Ten kombinoval stereoskopické zaměřování, systém měření času od výstřelu do dopadu, systém převodu zdánlivých pozorování na skutečnou polohu cíle a výpočet palebných parametrů. Pollen měl nápady, ale sám ve skutečnosti netušil, co práce dělostřeleckého důstojníka obnáší, teprve až ve spolupráci s Dreyerem vzniklo něco praktického, co oběma přineslo finanční zisk i společenské uznání.