Nvidia a ARM: Jaký to dává smysl? | Kapitola 2
Seznam kapitol
ARM je designérská společnost, která navrhuje architektury procesorů. Nvidia dělá své procesory a GPU. Jaké dává jejich spojená smysl? Proč je Nvidia ochotná za ARM zaplatit 40 miliard amerických dolarů? Znamená to konec ARMu tak, jak jej známe? O co se hraje a na čem ještě může celý obchod ztroskotat?
Apple má licenci na design vlastních procesorů založených na architektuře ARM. Když se Softbank rozhodla odprodat svůj podíl v ARM, údajně kontaktovala nejdříve Apple, ale Apple zájem o koupi neměl, protože „licenční model ARM se neslučuje s obchodním modelem Apple“ a navíc tam byly obavy z toho, že by Apple získal kontrolu nad technologiemi, které používají i jeho konkurenti.
Apple má sice horu peněz, ale dá se pochopit, proč vidí v nákupu ARMu spíš zdroj komplikací než výnosů: Ostatně Apple se reálně zajímá o procesory pro sebe, pro své produkty – a nemíní do své hardwarové zahrádky pouštět další firmy. V podstatě by tam museli ARM provozovat tak nějak bokem anebo vést soudní spory s konkurenty, kteří by tvrdili, že je Apple blokuje.
Takže o ARM projevila zájem Nvidia. Co má ale firma vyrábějící GPU společného s vývojářem CPU? V minulosti došlo už k několika pokusům sloučit firmy vyrábějící CPU a GPU – a pokaždé to dopadlo hůř, než to na začátku vypadalo.
Úplně klasická je kauza, kdy AMD v roce 2005 zakoupilo ATI. ATI byl tradiční výrobce grafik – a i když tak trochu hrál vždy druhé housle, podařilo se mu přežít krátké, ale drsné války grafických karet v druhé polovině 90. let. Většina tehdejších alternativních výrobců 3D akcelerátorů buď vyhynula, anebo byla sežrána někým jiným – Rendition i S3 Graphics byly pozřeny a z S3 se stal všehovšudy designér pro integrované grafiky VIA Technologies. Největšího konkurenta Nvidie, 3dfx, Nvidia převálcovala a odkoupila ho, čímž získala jejich patenty, designy a vyřešila tím potenciální soudní spory.
V roce 2000 už tak mezi významnými hráči na poli grafik zůstala jenom ATI a Nvidia. Ty se chvíli přetahovaly o prvenství, ale nakonec do hry vstoupilo AMD, kterému se právě docela dařilo, dávalo pokouřit Intelu a rozhodlo se zvýšit vlastní výrobní kapacity jednak nákupem fabů – a také strategickými akvizicemi, které měly jejich pozici vylepšit.
ATI byla drahá koupě, která AMD přišla na nerozumných 5,4 miliardy amerických dolarů, konkrétně ve formě 4,3 miliardy dolarů v penězích a 1,1 miliardy dolarů v akciích. I když základní strategie diverzifikace dávala smysl, objem obchodu dosáhl tehdy 50 % tehdejší kapitalizace AMD, což bylo prostě příliš. AMD si slibovalo, že defakto obklíčí Intel, ale jednak neodhadlo riziko z tak velkého obchodu – a hlavně podcenilo toho nejhoršího zabijáka obchodních dealů vůbec.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
